Projekt Pendlování rozvíjí dlouhodobější záměr Jiřího Jandy pracovat s kresbami lidí bez výtvarného vzdělání a ten vychází jak z jeho zájmu o jedinečnost individuálního projevu, tak z jeho potřeby komunikace. Nejprve náhodně oslovoval lidi ve městě Bremerhavenu a vyzýval je ke kresbě na volné téma. Ani malý rozměr papíru o velikosti 5×6 cm však nedokázal většinu oslovených zbavit strachu z vlastního projevu a až na výjimky nakreslili od dětství nacvičené anebo později odkoukané vzorce. Později sbíral bezděčné kresby od lidí a mnohonásobně je zvětšoval. Při hledání autentického osobního projevu mu pomohlo nalezení zvláštního přístroje ve „volnočasovém“ interaktivním zařízení zvaném Phänomenta (je zde možnost hapticky i opticky si vyzkoušet účinky různých fyzikálních zákonů apod.)

Jednalo se o jednoduchý kreslící přístroj – volně zavěšená kovová deska a nad ní v držáku napevno uchycený fix, ideálně využitelný pro autorův záměr eliminovat vše podvědomě v hlavě i ruce zažité, již dříve kreslené či spíše obkreslované. Uvedením desky do pohybu kreslíme fixem na papír položený na desku. Záznam kresbou tedy vzniká obráceně, než jsme zvyklí, čára nevzniká převedením naší síly rukou přímo do kreslícího nástroje-tužky, ale do desky, kterou necháváme otírat o stabilně připevněný fix. Už tento nezvyk sám nás nenechá kreslit něco z dávné paměti, ale zpřítomňuje nás pro možnosti teď, jak říká JJ „začít  víceméně od nuly a podřídit vše tomu co přístroj nabízí“. Důraz na význam přítomnosti se projevuje také dlouhodobě v jeho vlastní tvorbě volbou formy performance. Druhým faktorem, který nenechává autora volit mezi „obkreslováním“ anebo kreslením je samotná limitovanost této techniky kresby. Přístroj dovoluje jen dva způsoby práce – při minimálním zasahování pracuje velmi pravidelně buď sféricky nebo přímočaře, podle gravitačního zákona, a v případě, že chceme pohybující se deskou nakreslit nějaký konkrétní obraz, nelze při tom využít již ovládnutou motoriku ruky a tím se nacvičené vzory a vzorce eliminují na minimum. Výsledné „portréty“, jak jim Jiří Janda říká, působí svou podobou geometrických i chaosových shluků čar jako záznam projevu vnitřní energie autora.

Paralelně měl autor celou dobu na mysli čas, ve kterém experiment prováděl, 40 dní před Velikonocemi. Vzniklo tak několik cyklů: 40 okamžiků – každý den obdobný „portrét“ jako od účastníků projektu, ilustrace ke knize A. de Mella  Wie ein Fisch im Wasser (V angl. originálu  Call to Love) a Odvíjení.

Koncept projektu se pohybuje ryze současně na pomezí umění a sociologie či psychologie, Jiří Janda při něm rovněž plně využívá svých bohatých pedagogických zkušeností. Svým pojímáním role umělce obracejícího se k náhodným kolemjdoucím připomíná Vladimíra Boudníka, jejich ještě aktivnějším zapojováním pak pozdější umění akce.

Zajímavým závěrem projektu je paradox, že bezprostřednější kresby vznikly prostřednictvím přístroje. Ruka osvobozená od „zadřených“ vzorců hlavy kreslila volněji ač technicky limitovaná zařízením, než když dostala volnost, ale mysl nepracovala v přítomném teď. Teprve tehdy se mohla kresba projevit jako médium s výjimečným potenciálem zachycovat prvotní, to „za myšlením“.

Jitka Francová