Projekt Divocí sobi na Babí hoře vychází z autorovy zkušenosti z pobytu za polárním kruhem v zemi původních obyvatel Sámů (známějších jako Laponců, jedná se však o hanlivé označení) žijících na území dnešního Norska, Švédska, Finska a ruského poloostrova Kola.
Ústředním souborem výstavy je cyklus převážně černobílých fotografií interpretovaných ohněm a světlem. SvatopIuk Klimeš (1944) se inspiroval seity – původními obětišti Sámů lovců, místy se zvláštním kamenem či dřevem s přisuzovanou magickou mocí. Pro původní společnost Sámů lovců a rybářů kočujících podle migrace sobů znamenal lov jeden ze základních způsobů obživy a rituál s funkcí podpořit jeho úspěšnost sehrával přímo životní úlohu. Svatopluk Klimeš hledal a fotograficky zaznamenával kameny, které vnímal jako potencionální místa obětování Sámů a věří, že některá z nich tak opravdu sloužila. To, co ho při této činnosti se Sámy spojovalo, ačkoli se nesnažil pojistit si vydařenost lovu anebo za ni děkovat, byla senzibilizace smyslů pro nalezení neobvyklých a jedinečných kamenů. Pozornost k archetypálnosti kamene a jeho „potenciálu rituálnosti“ i pro současnost věnovali již v 70. a 80. letech mnozí akční umělci (Miloš Šejn, Milan Kozelka, Milan Knížák, Ladislav Novák anebo Marian Palla). Fotografie autor následně interpretuje kresbou propalovanou ohněm (často hustý rastr bodů) a akcentovanou ještě prosvícením vzhledem k instalaci fotografií do světelných boxů. Světla, i když tentokrát černého UV, využívá také při instalaci stáda losů z autorského papíru Na doslech psího štěkotu (Cesta do věčných lovišť) umístěnou do polootevřeného stanu.
Losi a sobi inspirovali autora i k dalším instalacím. Jednu z nich vytváří z posbíraných sobích parůžků, které zdobí kresbou rozžhaveným drátem inspirovanou laponskými rytinami do kostí a kresbami na šamanské bubínky. Nasbíraný trus losa posloužil autorovi k výrobě litého papíru, který dělali již Sámové (jen ze zimního trusu, který vznikl ze sežraných lišejníků, hmotě velmi podobné dřevní), vzorky papíru zdobeného pálenou kresbou spolu se vzorky trusu a lišejníků tvoří didaktickou instalaci Ze zimního trusu Losa velikého.
S materiálem papíru a ohněm pracoval také v kresbách Za polárním kruhem v tzv. fumážích – kresbách tvořených kouřem z ohně, obvykle ze svíčky, ale v tomto případě s dobrovolným omezením na tři sirky. Právě tento limit dodává miniaturním polárním krajinám o velikosti osm a půl krát osm a půl centimetrů specifické kouzlo. S ohněm a jeho stopami na papíře (tzv. ohňové kresby) pracuje autor již od 70. let. Ohni stejně jako kameni je přisuzována jakási prvopočátečnost a rovněž se stával součástí rituálů. Kámen paměť přímo ztělesňuje, oheň tu dávnou, pojmenovávanou spíše jako nepaměť, přímo probouzí, aktivuje naše podvědomí a imaginaci. Autorův spontánní a soustavný zájem o živel ohně a nově i o kameny, které spolu s dřevem, vodou či pískem přestal od pobytu za severním polárním kruhem považovat za neživou hmotu, ho spojuje se Sámy, dokud ještě žili tradičním způsobem života.
Tření zažehává oheň a přesně tak zapůsobilo setkání Svatopluka Klimeše s pozůstatky kultury Sámů, vzniklá výstava podněcuje naši představivost a nevědomější vrstvy vědomí podobně jako plameny ohně. Nepostrádá však ani humorný nadhled, když například pro Ozdobu pro Laponku využije autor jako materiál dřívka od nanuků a ozdobí je vypalovanou kresbou do skutečně věrné podoby exponátu z nějakého Etnografického muzea. Anebo když v jednom ze dvou videí, doplňující instalaci, nasnímal autor soba v české ZOO.
Autor je předsedou skupiny Umělecká beseda a zakladatelem skupiny Papiriál, dlouhodobě také působí jako pedagog Fakulty užitého umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.
Jitka Francová
Foto: archiv autora
