Fotograf Aleš Hloušek se dlouhodobě věnuje pozorování a fotografování symbiotického vztahu mezi architekturou a společností, v posledním cyklu o vzájemném umocňování destruktivního procesu. Vzhledem k tomu, že autor žije od roku 1981 ve Spojených státech, jeho cykly se vztahují k tamním městům a lidem. Avšak zkušenost devastace městského prostředí a tím i společenského života z ekonomických příčin je dostatečně známá
i u nás a výstava tak mimo jiné vypovídá o obecnosti tohoto problému.
Aleš Hloušek žije v Bostonu a ve svém rodném městě Brně, ale i v Česku, se představuje poprvé. Prezentuje zde cyklus fotografií města Toleda (Ohio), ve kterém zachycuje proměnu bývalého centra města v periferii, to, jak se mění původně atraktivní lokalita k bydlení v nefunkční místo k životu. K Toledu má autor osobní vztah – pracuje zde v Museum of Art – stejně jako když se tématu překotné transformace městské čtvrti věnoval poprvé – v případě Williamsburgu, kde dříve žil. Zachycuje mizení původního charakteru městské části, jejích starých forem a struktur – architektonických i společenských v závislosti na změnách nabízených podnájmů. S odlivem určité sociální skupiny „odchází“ často také „jejich“ architektura, historické vrstvy většinou nejsou zachovány anebo pokud nedojde k jejich zničení, pustnou. Čtvrť získává novou ne moc útěšnou podobu, ale ne novou identitu – vnitřní integritu.
V Toledu došlo k neorganickému rozpínání města z Downtownu, odkud odešla vlna obyvatel dál od centra kvůli většímu klidu a menší kriminalitě. Aleš Hloušek fotografuje hraniční oblasti Downtownu a sousedních čtvrtí. Průmyslové zóny se proměňují v parkoviště, vznešená viktoriánská architektura v nájemní domy. Pustnoucí prostory podporují sociální a kulturní izolaci. Atmosféru zmaru dokládá spousta drátů, prověšených, či úplně spadaných, a nahnuté staré dřevěné stožáry elektrického vedení. Přesto na rozdíl od mnohých jiných amerických fotografů se Aleš Hloušek nezaměřuje na mrtvé vybydlené periferie, ale čtvrti, které se předměstími náhle staly a život v nich lze ještě nalézt. V cyklu se téměř nikde nepotkáme s člověkem, což autor vysvětluje především časem, kdy fotografie v místech pořizoval, a sice o víkendu, ale i tato nechuť trávit svůj volný čas v místě, kde tamní lidé žijí, je výpovědí.
A v souvislosti s předchozí tvorbou, kdy i v nejutilitárnější architektuře byl autor schopen objevovat krásu, probudil v něm poslední projekt otázku elementárního rázu – zda a co v zaznamenávaných místech ještě existuje.
Aleš Hloušek nalezl svou tvůrčí polohu v dokumentu, záměrně se vyhýbá subjektivním výpovědím ve smyslu zprostředkovávání svého vnitřního kosmu, nebo jen pocitů, sílu nalézá ve věcném záznamu. K fotografovaným místům přistupuje jako k člověku, kterého chce zachytit v jeho přirozenosti, mimovolnosti. Na některá místa se vracel a fotil je znovu, aby je zaznamenal co nejnenápadněji. Hlouškovy fotografie ale přesto něco charakterizuje – silný zážitek prostoru. Jejich prostorovost zintenzivňují úběžníkové linie ze značení silnic anebo parkovišť, které zároveň vypovídají o vyprázdněnosti fotografovaných míst, o tom, že zůstaly hlavně komunikace, místa průjezdná, ne k zastavení se, procházce. V cyklu o Toledu zvolil také barevnou fotografii, na rozdíl od souboru věnovanému Williamsburgu, a v kontextu autorova uvažování můžeme tušit, že za tímto rozhodnutím stojí snaha po ještě civilnějším obraze.
Marika Kupková
Foto: archiv autora
