Svět maleb Markéty Mandelíkové obydlují zvláštní postavy, trochu povědomé, snad připomínající ilustrace z dětských knížek, které jsme kdysi četli. Jsou to ale zároveň bytosti trochu zlověstné, napadené melancholií rozpadajícího se světa (nebo světa v přerodu, strženého vírem, který je zároveň vznikáním a zanikáním). Obrazy kolem těchto postav rostou, ale jakoby si jich nevšímaly. I my se přistihneme, že setrváváme u pohybu, u plynutí barev a tvarů.

Stejně tak ve filmech a animacích autorky je přítomen tento pocit plynutí, stále ohroženého zadrhnutím, propadnutím do jiné roviny, do jiného podlaží, na jinou scénu, kde jsou rozestavěny kulisy povědomého filmu.

Nevidím žádný jednoduchý způsob, jak se vztahovat k tomu, co se děje v obrazech Markéty Mandelíkové. Snad nejlépe je rozumět jim jako samomluvě – uvědomované, stále se snažící dospět k dialogu. V této samomluvě, točící se v kruhu, se postupně vynořují myšlenky a obrazy… a většina z nich odstředivou silou kroužící mysli zase zmizí za horizontem vědomí.

Ve své nejčerstvější práci se autorka pokusila vystoupit z kruhu, do nějž se někdy uzavírá práce s obrazem. Delegovala svůj jazyk na „cizí ženu“. Nechala mluvit ji. Tím, jak se Mandelíková dostává až na hranici dokumentu, mění svůj pohled z onoho cyklického, který je jí vlastní, na přímý, najednou velmi jasně definující, kdo kde stojí.
Toto „narovnání pohledu“ je na výstavě zproblematizováno postprodukčním vstupem Filipa Cenka a Vojtěcha Vaňka. To je druhý stupeň, v němž se autorka vzdává svého jazyka. Ovšem s nadějí na dialog – na uzavření kruhu, který předtím sama doplnila (nebo jen na jinou rovinu samomluvy, sdílené více aktéry).

Výstava v Galerii mladých je postavena na riziku, na nejisté vidině zisku plynoucího z dočasného odevzdání se. Takový přístup vyžaduje pokoru, ale také jistou dávku tvrdohlavosti. Markétě Mandelíkové se dostává obojího.

Jan Zálešák