Studium fotografie si běžně spojujeme se získáváním určitého souboru v podstatě řemeslných dovedností týkajících se např. principů komponování obrazu nebo s poznáváním technologií potřebných k vytvoření finálního fotografického tisku. Fotograf je tedy ten, kdo tuto sumu dovedností a vědomostí obsáhl a je schopen s ní nakládat. Již méně o fotografovi přemýšlíme jako o někom, kdo záměrně zkoumá možnosti samotného jazyka fotografie. To očekáváme spíše od teoretika či historika, který si jako předmět svého zájmu vybral právě fotografii.
Výstava Situace je dobrým dokladem toho, jak se představa o oddělení polí teorie a praxe umění stává nevýstižnou. Fotografování, jak k němu přistupuje Markéta Kinterová, nezačíná a nekončí „pořízením snímku“. Vychází nejen ze znalosti techniky, ale také z povědomí o historicitě fotografického média, o jeho proměnách, o jeho vztahu k jiným způsobům vizuálního vyjadřování (zvl. filmu, malbě a digitálnímu obrazu). Dalo by se snad říct, že výsledkem fotografování, o němž je zde řeč, jsou fotografie jako jakési komentáře, obrazy odkazující se k jiným obrazům, obrazy-eseje. To může být jistě zklamáním pro toho, kdo od fotografie očekává především estetický prožitek spojený s nalezením něčeho krásného v jednom konkrétním obraze.
Přesto jsou fotografie Markéty Kinterové výsostně estetické v tom pravém slova smyslu – iniciují naši vlastní sebereflexi, vyžadují po nás, abychom při jejich vnímání sami aktivně vstoupili do hry. Tak například série fotografií „Situace“ (2008), podle níž je výstava pojmenovaná, evokuje lineární řazení typické pro film nebo komiks. Ať už na jednotlivé snímky nahlížíme jako na políčka filmového pásu nebo komiksové viněty, aktivně dotváříme „prázdná místa“, která se nacházejí mezi nimi. Na rozdíl od filmu zde ovšem máme možnost vracet se „dějem“ tam a zpět a pouštět se do alternativních čtení založených na detailech, které nám při prvním pohledu unikly. Série není působivá pouze svou filmovostí, ale také tím, do jaké pozice tlačí nás, diváky. Před touto scénou – na první pohled nevýznamným, anonymním příběhem – se nutně musíme cítit trochu jako voyeur, jako skrytý pozorovatel dějů, jichž se sám neúčastní (a jeho aktivita je zcela soustředěna do pohledu).
Oproti tomu druhé dvě (stále otevřené) série, „II“ a „Nápisy“ (oboje 2008), pracují s pohledem aktivního diváka, chodce/lovce, který v ulicích nebo v otevřené přírodě čeká na vhodnou konfiguraci, která by rezonovala s jeho předem vymezeným konceptem. I do těchto sérií vstupuje dějovost, ale jen implicitně, jako stopa pohybu autora, jehož subjektivita tak daleko více vystupuje do popředí, i když jde o snímky na první pohled „dokumentární“.
Zatímco prvně zmiňovaná série navazuje na obdobné projekty, které Kinterová realizovala v letech 2004 a 2005, série „II“ a „Nápisy“ korespondují s autorčinými projekty z let 2006 a 2007, v nichž pracovala s nalezenými obrazy, nebo sama aktivně vstupovala do veřejného prostoru a dostávala se tak na hranici performance.
Jan Zálešák
Foto: archiv autorky
