Interview – Zurich

GM 11 09 — 09 10 2008

Video Adély Babanové nazvané Interview – Zurich navazuje na dvojici starších prací, v nichž autorka inscenovala fiktivní rozhovory. Od neutrálního interview rozhlasového moderátora a slavné spisovatelky (Rozhovor se Sylvií Plath, 2006) přešla Babanová v práci Eugen Moiré: Dekodér (2007) ke kontroverznější poloze – rozhovor s filmovým režisérem vede kritička, která svou recenzí jeho práci „potopila“. V obou případech jasně cítíme zaujetí Adély Babanové pro vztah mezi uměleckým dílem a různými druhy přesahů, které zakládají porozumění a hodnocení tohoto díla.
Toto své téma autorka rozvíjí i v nové práci Interview – Zurich představené v Galerii mladých. Opět je tématem dílo výjimečné umělkyně, Evy (inspirací pro tuto práci byl rozhovor několika umělců v časopise Artforum o představitelce postminimalismu Evě Hesse), v jejíž tvorbě představoval Zurich zjevně zlomovou událost. Televizní besedy, moderované publicistkou, dlouhodobě se zabývající Eviným dílem, se účastní dvojice umělců, Eugen a Anna. Po věcném úvodu, jemuž dominují dlouhé Eugenovy repliky, se hovor postupně stává osobnějším, na povrch vystupují vztahy jednotlivých aktérů, v jisté fázi se dokonce stírají role moderátorky a jejích hostů. Zatímco Zurich, jako původně vnější okolnost, jež prudce obrátila pozornost k Evinu dílu, v rozhovoru postupně nabývá téměř hodnotu teoretické kategorie („Myslíte si, že je nutné, aby v životě umělce nastal nějaký Zurich?“, ptá se moderátorka), Eva a její práce se z něj postupně vytrácí…
V Rozhovoru se Sylvií Plath pracovala Babanová s obrazovým materiálem formou jakéhosi pseudodokumentarismu – videoprojekce a fotografie (nalezené i aranžované) vytvářely doprovodnou vrstvu ke zvukovému záznamu, který tvořil jádro práce. Interview – Zurich je oproti tomu od počátku stavěn jako výrazně vizuální dílo. Na jeho významu se nepodílí jen výše popsaný „syžet“ interview, ale stejnou měrou také jeho obrazová stránka. Babanová vychází z televizní debaty nejen jako žurnalistického formátu, ale také specifického prostředí, v němž platí jistá pravidla: rozestavení objektů a postav se podřizuje prostorovým možnostem studia a rozmístění záznamové techniky; nábytek, dekorace, nápoje – to vše se podílí na komunikaci s divákem. Babanová tak v Interview – Zurich nejen opětovně zkoumá hranice vztahu umělcova života a hodnocení jeho díla, ale rovněž kriticky reflektuje obrazovou logiku žánru televizní besedy.

Jan Zálešák

Foto: archiv autorky