Tvorba Pavla Doskočila není brněnským divákům neznámá. V minulých letech se zde účastnil několika skupinových výstav a má za sebou i samostatné prezentace – v Galerii G99 a v Galerii mladých. Výstavou Prasojedy II navazuje na výstavu, kterou na podzim roku 2007 realizoval v jihlavské Galerii Půda. Některé z objektů, které tvořily součást instalace v Jihlavě se objeví i v Galerii U Dobrého pastýře, ovšem v novém kontextu.
Klasické sochařské školení se v tvorbě Pavla Doskočila objevuje většinou jen jakoby mimochodem. Velká část jeho práce je založena spíše na „kutilské“ manipulaci s prefabrikovaným materiálem (tyčovina, překližka) než na vysoce specializované sochařské práci. Navíc se vedle objektové tvorby často vyjadřuje přímější cestou – má za sebou řadu performancí a podílel se na vzniku několika divadelních představení; opakovaně se pokouší prorazit i jako hudebník. Tento široký záběr umělcových aktivit zapadá do tradice avantgardního umění, které si nad řemeslnou preciznost více cenilo myšlenkovou břitkost a ochotu experimentovat.
Experiment je přitom v Doskočilově práci vyvažován setrváváním u tradičních materiálů a řemeslných postupů, které používá při restaurátorské práci, jíž se jako řada dalších českých umělců z existenčních důvodů rovněž věnuje. I proto se klasické plastiky, byť k jejich tvorbě autor nepřistupuje příliš často, vyznačují velkou jistotou provedení. Při instalaci v GUDP Doskočil klasické sochařské formy využil a do první místnosti galerie umístil sádrovou figuru v životní velikosti (autoportrét), kterou lze považovat za klíčový bod výstavy.
Zdi vstupní místnosti dále zaplňují velké formáty z jihlavské výstavy. Jde o artefakty pohybující se na hraně objektu a obrazu. Jejich svrchní, černou vrstvu tvoří symboly odkazující k vznešeným polohám lidského bytí, z pozadí na nás ale trochu nejapně vykukují vepříci (tedy jejich překližkové profily připomínající kresby ze školních tabulí). Prasátka pak zabydlují i střední část expozice, která nás přivádí do poslední místnosti, kde jsme konfrontování s dvojicí obrazů a zvláštním přístrojem, jehož účelem není zjevně nic jiného, než produkovat uchu nepříliš libé zvuky („prdy“).
Před několika lety jsem postoj Pavla Doskočila označil jako „plachý exhibicionismus“. I na výstavě v GUDP se setkáváme s ústředním autorovým tématem, jímž je on sám, jeho pochyby, jeho víra, jeho názory, které před námi nijak neskrývá (i když nemají charakter „otevřených a šokujících zpovědí“, kterých je současné umění plné). Doskočilova práce je v mnoha ohledech „lyrická“ – charakterizuje ji hluboká (sebe)reflexe a nemalé nároky na empatii diváka. Ty jsou o to vyšší, že tato lyrická poloha je u něj skryta za (neo)dadaisticky syrovou formou, v níž se prolíná vysoké a nízké a kde mezi blasfémií a epifanií zůstává často jen velmi tenká hranice.
Jan Zálešák
Foto: archiv autora
