V posledních deseti letech se jméno Jana Nálevky (1976) objevuje v programech brněnských galerií poměrně často. Za jednu z příčin můžeme považovat skutečnost, že Nálevka patří k první generaci studentů FaVU, takže zde vždycky byl tak trochu doma. Jinou příčinou může být v Brně tradiční pozornost k novým možnostem konceptu a minimalismu („Tady je Valochovo“). Jak ale léta plynou, je zřejmé, že na významu nabývá třetí z možných příčin. Nálevkova tvorba je v našem prostředí výjimečná svou systematičností a koncentrovaností. Nálevka dodržuje pevně daná formální schémata (je formalistou par excellence) a zajímavě odkazuje na prostor existenciálních emocí nebo konzumní a politické realitě.
Videoinstalaci Sometimes It Hurts Nálevka poprvé vystavil na kolektivní výstavě Spiknutí v ústecké Galerii Emila Filly. Následující rok ji zařadil mezi projekty na samostatné výstavě Until The Morning Comes (Dům umění, České Budějovice). Kvůli výstavě v Galerii Kabinet ji upravil, aby vyhovovala prostoru galerie a její „kabinetní“ identitě.
Sometimes It Hurts je založena na klasickém půdorysu Nálevkových prací. Vlastně nás seznamuje s dokumentací činnosti, při níž „popsal“ monotónními šrafurami způsoby běžně dostupné sešity. Neobvyklým způsobem pouze naplnil jejich účel. Tématem kreseb je ale kresba samotná. Avšak jsou to kresby?
Názvy instalace a výstavy (jako obvykle jsou to ready-made) poukazují na možný zadní plán celého konceptu, na citovou vazbu k této činnosti (či snad příčinu). Součástí autorovy strategie ovšem zůstalo, že k možným (!) zadním plánům nic nedodává.
Nálevkovo portfolio se rozrůstá o díla, v nichž je důležitý systém, proces a napětí mezi abstraktní uměleckou formou a symboly. V případě Sometimes It Hurts k nim přibývá napětí mezi kreslením a psaním. V tomto smyslu se mi vybavuje poznámka Radima Labudy k vlastním „škytacím“ videům. Škytání označil za hlasový projev, který v nás vyvolává myšlenku na řeč. Mám pocit, že Labudova videa mají s Nálevkovým „krasopisem“ něco společného.
Jiří Ptáček
Foto: misad@volny.cz
