A
Dobytí ráje připomíná událost tragickou, traumatizující, bolestnou. Výsledkem objevitelské cesty, kterou lze číst jako vítězství spekulativního rozumu nad dogmaty víry, bylo na jedné straně zhroucení starobylých civilizací, na druhé straně radikální proměna globálních mocenských poměrů, která vedla k novodobému imperialismu, s jehož důsledky se potýkáme dodnes. Dědictvím tohoto imperialismu je jak masový zábavní průmysl (jeho produktem je film, k němuž umělci odkazují prostřednictvím názvu výstavy i použitím emblematického Vangelisova hudebního motivu), tak svět umění, jehož jsou oni sami, stejně jako instituce, v níž se jejich výstava odehrává, součástí.
Celá výstava je vystavěna jako směs tragédie a komedie. Nedostupnost levitujících torz mrtvých indiánů připomíná mučivé vědomí nemožnosti návratu do stavu „před“, do stavu nevinnosti. Brambory jsou použity jako základní stavební prvek se stejnou racionální rozvahou jako zmíněný hudební motiv – odkazují jak k místu svého původu, tak ke své rozporuplné charakteristice jídla chudých, které ovšem původně přitahovalo pozornost těch, kdo je do Evropy přivezli, především svými estetickými kvalitami. Divák je v celku instalace postaven do pozice Kryštofa Kolumba jako aktéra historické události. Jeho očima přehlíží tragikomickou scénu, v níž se vysoké kulturní kódy střetávají s nízkými, stejně jako se před pěti sty lety střetávalo v myslích conquistadorů okouzlení s touhou po moci.
B
Dobytí ráje je událostí traumatizující, bolestnou. V prostoru galerie, vymezeném vysokému umění, rozvíjí karnevalovou scénu, v níž nemohou žádné hodnoty zůstat nezpochybněny. Tradiční představa o střetnutí evropských mořeplavců s domorodci v kulisách turistického ráje, kterou tak pečlivě zachytili tvůrci stejnojmenného filmu (v hollywoodské produkci se tento motiv vrací s pravidelností neúspěšně potlačovaného traumatu, přičemž dobývané ráje se často nachází mimo naši planetu – nejnověji ve spektakulárním Avátaru), je zde postavena na hlavu. Namísto nevinných bytostí, které se mají teprve dočkat zmrzačení z rukou naší civilizace, je „dobyvatel“ konfrontován s bolestným výsledkem svého idealismu. Duše mrtvých se vznášejí prostorem; namísto, aby mu dodávaly lesk, vztahují veškerou pozornost k sobě jako němá výčitka.
Stejně jako se indiáni zdají vysmívat nešťastnému Kolumbovi svou jen zpola reálnou přítomností, zdají se B.K. a M.CH. skrývat za karnevalovou masku. Přivádějí diváka doprostřed scény a ponechávají jej bez scénáře, stejně jako se to stalo Kolumbovi, který v domnění, že doplul do Indie, odstartoval svým vizionářstvím jednu z největších genocid v dějinách.
Tím chybějícím scénářem, tím, co zde není přítomno (stejně jako na Bahamách, kam Kolumbus doplul, chyběli Indové) je umění, tedy alespoň jeho očekávatelný koncept. Není se čemu divit, vždyť M.CH. i B.K. patří k iniciátorům Otevřeného dopisu AVU, tedy k reprezentantům umění, které se „dnes zcela oddělilo od názoru prostých lidí, ztratilo zpětnou vazbu, přestalo fungovat jako výchova a měřítko kulturních hodnot a vkusu a stává se zdegenerovaným bulvárním médiem v uzavřené komunitě samozvaných egoistů s potlačenou schopností objektivní sebereflexe vůči skutečné realitě estetického i názorového vnímání široké společnosti…“ (citováno z reakce Filipa Kudrnáče na zmíněný Otevřený dopis AVU).
C
Dobytí ráje tedy zpřítomňuje hned dvě velká traumata: jedno historické a jedno týkající se samotného systému umění. Obě se zdají být běžnému životu podivně vzdálená, a protože se výstava diváku nabízí téměř jako procházka pouťovou atrakcí, mohou obě zůstat skrytá v pozadí. B.K. a M.CH. jsou sice z pohledu zavedených institucí revolucionáři, zatím ale bojují především ve stylu hippies. Výstřely z Aurory ani španělských mušket nečekejte.
Jan Zálešák
Foto: misad@volny.cz
