Před dvěma lety se Jana Kochánková představila v brněnské „výlohové“ Galerii Potraviny jako Americká sochařka KOKO. Jako sochařku jsem ji až donedávna vnímal i já. Charakteristický rukopis její práce – kumulace různých předmětů, které dohromady drží divoce kolorovaná vrstva sádry – mi dobře zapadal do trendu, který v roce 2007 na naší scéně „institucionalizovala“ výstava Forma následuje… risk, připravená manželi Ševčíkovými a Monikou Mitášovou. Zpětně nelze přehlédnout (sebe)ironický podtext, který se v případě zmíněné brněnské výstavy váže nejen k ostentativní záměně národní identity, ale také k profesnímu vymezení. Jana Kochánková je jistě sochařkou, přitom je zároveň performerkou, malířkou a autorkou oděvního designu. Galerie pro ni proto nepředstavuje výlučný rámec autorského vyjádření – tím může být stejně tak dobře ulice nebo stánek na módním veletrhu.
Navzdory dosud řečenému je Kokoland II. třeba číst v kontextu jeho umístění v galerijním prostoru. I když si Kokoland vytváří vlastní prostor autonomie (stejně jako každý správný stát), je to autonomie umění a všeho toho, čím se umění odlišuje od „světa tam venku“. Uvažujeme-li o Kokolandu jako o státu, podobá se ze všeho nejvíc dočasné autonomní zóně, která se krátce otevírá v příhodném místě a čase. První variantu Kokolandu vytvořila Jana Kochánková v pražské MeetFactory a už tam byly přítomné prvky, jež určují i výstavu v Galerii mladých. Jednotlivosti, často pitoreskní „nalezené předměty“ přitahující pozornost k sobě samým, se v Kokolandu skládají do jednoho formálního celku (byť poněkud heterogenního). Jednotlivý objekt sice nepozbývá vlastní místo a význam, podřizuje se nicméně celku instalace.
Dispozice Galerie mladých (dva prostory oddělené od sebe krátkým schodištěm) vnáší do instalace patrný předěl. U pomyslných hranic Kokolandu, v „tranzitním prostoru“ horní části galerie stojí trojice podivných bytostí, lidí-zvířat. Hlavnímu galerijnímu pak prostoru dominuje „chýše“ sbitá z latí a potažená kusy oblečení ztuhlého vrstvou sádry; ze stropu visí několik předmětů, možná jsou to kuželky, možná usekané údy malých zvířat. Vnitřek chýše je pomyslným středem instalace, místem obřadu a rituální transformace a také jedním z míst, v němž se může nehybná instalace otevřít k přesahu do časového rozměru akce.
Kokoland II. mimo jiné odráží posun v aktuální práci Jany Kochánkové. Ve srovnání s pražskou instalací, která pro mě představovala vizuální paralelu bezstarostného potulování současné módy a hudby v období na rozhraní 70. a 80. let minulého století, je atmosféra brněnské instalace vážnější, i když jí nechybí barvitost, pro autorku typická. Připomíná to přechod od poetistické hravosti k surrealistickému bloudění v říši snů. Stejně jako sen také Kokoland představuje zvláštní území, jež má svůj vlastní jazyk, dá se na něj vstoupit, lze o něm podat zprávu, nikdy se v něm ale nedá trvale usadit.
Jan Zálešák
Foto: misad@volny.cz
