The Volcano Show

GM 04 06 — 01 07 2010

Již několik let patří Island a Akademie výtvarných umění v Reykjavíku k oblíbeným destinacím zahraničních stáží studentů brněnské Fakulty výtvarných umění. Veronika Vlková se tam vypravila na jaře 2009, kdy ještě nikdo neměl tušení, že o rok později bude vulkán Eyjafjallajökull plnit nebe nad Evropou oblaky sopečného prachu, a začala pracovat na sérii narativních maleb, jejichž příběh se odvíjí v kulisách islandských hor, procházejí jím lišky a medvědi a často se vše ztrácí za gejzíry vody, duhovými oblaky a houštinami větví.
Narace hraje v tvorbě Veroniky Vlkové klíčovou roli. Její malby, kresby a videa mají vytříbenou formu, rozhodně však nejsou formalistické – podřizují se struktuře vyprávění a stejně jako například ve středověkých iluminacích nacházíme v jejich jemných detailech řadu odkazů k příběhům, které přechází z obrazu do obrazu, z obrazů k instalacím a videím. Na rozdíl od zmíněných iluminací to ovšem nejsou příběhy z oblasti sdílené kulturní zkušenosti, spojují se v nich osobní prožitky, sny, s fragmenty mýtů a pohádek.
The Volcano Show přivádí diváka do prostoru, jehož jednotlivé komponenty – malby, kulisy nebo zelená plocha pro klíčování videa – fungují jako indicie k rozplétání zápletky detektivního příběhu o lovci a lišce. Objekty, které se v instalaci nacházejí, jsou jednak „funkční předměty“ sloužící k natočení filmu, vyprávějí ale také svůj vlastní příběh jako esteticky autonomní díla, která strhávají pozornost sama k sobě. Divák tak stojí před různými možnostmi, jak výstavu číst, jak si ji prohlížet a jak jí procházet – sám se stává součástí příběhu a pomáhá dotvářet jeho pointu.
V krátkém filmu, který je součástí instalace The Volcano Show sledujeme scény natáčení filmu z pozice skrytého pozorovatele. Veronika Vlková mluví o lovci. Toto spojení má své logické konotace v anglickém jazyce, který má shodné označení pro natáčení a střílení – shooting. Lovec je ten, kdo míří, určuje úhel pohledu, detail záběru. V instalaci výstavy a jednotlivých malbách si může pozorný divák všimnout řady detailů, které je propojují s filmem do komplexního celku. Stejně jako lovec, který chce dostihnout kořist, musí divák zklidnit dech a zbystřit zrak. Jen tak je možné se vydat po stopě. A pokud to nebude lovec příliš dychtivý, jistě mu zbude dost času, aby se kochal krajinou, jíž prochází. Možná mu nakonec nebude ani vadit, když si namísto liščího kožichu z lesa odnese vzpomínku na pohyb v prostoru, jehož pravidla jsou určována fantazií a ztratit se v něm nebolí o nic víc, než být přepaden denním sněním.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz