Viktor Frešo představuje jednoho z umělců mladé generace, kteří nově přehodnocují konceptuální zkušenosti a tak reflektují novou, dobově jasně zakotvenou problematiku. Někteří z jeho podobně uvažujících vrstevníků jsou analytičtější, to zase krásně vidíme třeba u Evžena Šimery či Marka Kvetána, Jiřího Thýna či Jiřího Skály (předcházeli je především Jiří Kovanda a Jan Šerých). Ti všichni ve své aktuální tvorbě objevili nejrůznější způsoby u nás dosud nevídané sebereflexe média i (zdánlivě) striktnější vymezení svých konceptů. Frešovy koncepty jsou samozřejmě také vždy přesně vymezené, ale mnohem různorodější, zabírají širší škálu problémů, což umožňuje mnohem častějším střídáním všech použitelných médií, včetně těch v našem prostředí méně tradičních, především nápisů psaných v galérii nebo v přesně zvoleném exteriéru. Navíc se někdy dotýkají – obdivuhodně cíleně – hlouběji některých společenských reálií u nás – míněno na území celého Československa – a nejvíc tematizují roli umělce v této drsné době. Viktor Frešo vede u nás asi jako jediný subtilní dialog s minimal artem, protože jeho pražští i bratislavští umělečtí kolegové a přátelé, kteří také dospěli k tomuto oproštění na zkoumání samotných daností média, pracují nejčastěji s charakteristikami obrazu, případně fotografie či textu. Jeho přínos je jedinečný v tom, že dokázal podobně adekvátně přehodnotit minimalistické velké formy – ale samozřejmě také texty v podobě, jakou jsme nepoznali. Je to umělec, jenž již jako samozřejmou přijal postmoderní lekci, proto se jeho tvorba odvíjí v podobě zhmotnění různých problémových okruhů, které považuje za závažné on sám, se svou individuální odpovědností. A protože jeho tvorba je cenná a přínosná, ale také skutečně mnohovrstevná, představujeme v Brně ty realizace, jež nejvíce a také nejsubtilněji překontextovávají samotnou sféru tvůrčí umělecké praxe a jsou i podle umělcova názoru pro něj dnes nejaktuálnější podobou jeho usilování.
Jiří Valoch
Foto: misad@volny.cz
