Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov pracují jako autorská dvojice již od roku 2005. Od akcí, které charakterizovaly počátky jejich spolupráce, se s časem posunuli ke komplexnějšímu vyjadřování, v němž obvykle kombinují více médií: malbu (v níž na poměry místního postkonceptualismu nápadně vynikají), objekty, projekce nebo zvukové instalace. V raných akcích a některých projektech dotýkajících se tématu sociální angažovanosti umění jsme mohli hledat pozůstatky avantgardního vzdoru vůči instituci Umění. Nicméně fakt, že všechny akce byly dokumentovány, a také směřování této autorské dvojice svědčí o tom, že utopický étos raných avantgard, k němuž rádi odkazují, je především součástí strategie, jejíž výstupy vždy nakonec směřují k adresátům znalým pravidel a kódů světa umění.
Výstava Poslední práce reflektuje určitou disproporci mezi logikou galerijního provozu a vzdělávacího systému. Kolektivní charakter práce, který je v galerijním provozu akceptován a v poslední době dokonce přímo podporován, je z hlediska školního systému „pouze“ vítaným zpestřením výukových modelů. Co se ukončení studia týče, je vyžadovaným standardem individuální práce. Právě diplomové práce obou autorů se staly výhradním obsahem aktuální výstavy. Artamonov s Klyuykovem oba absolvovali ateliér Jiřího Davida na VŠUP, nicméně jejich diplomové práce vznikaly v odstupu čtyř let. Tento fakt nám umožňuje reflektovat (přinejmenším deklarované) individuální autorské pozice na pozadí vývoje kolektivního subjektu autorské dvojice.
Diplomová práce Vasila Artamonova Dříve nebo nikdy (2006) sestává ze čtyř základních prvků, které k sobě vzájemně významově odkazují. Podstatným „pátým elementem“ je text diplomové práce, který tematizuje samotnou možnost umění o něčem vypovídat. Ve vztahu k jednotlivým artefaktům, v nichž Artamonov rozvíjí subtilní hru s tvaroslovím suprematismu a s odkazy ke konstruktivistické architektuře, hraje text rozporuplnou roli významové opory (na niž jsme zvyklí v případě konceptuálně laděného umění), která svou roli zároveň sofistikovaně popírá. Ústředním motivem diplomové práce Alexeje Klyuykova Umění. Život. Utopie. je rovněž konstruktivistická architektura. Jednak je to konkrétní stavba obytného (kolektivního) domu architekta M. Ginzburga na Novinské třídě v Moskvě. Chátrající dům se pro Klyuykova stává východiskem k úvahám o melancholii, stesku po nenaplněných utopických vizích raných avantgard (zde je opět podstatný text diplomové práce, který je však daleko více jejím doprovodem a ne významovou součástí, jako tomu bylo u Artamonova). Sama melancholie se u Klyuykova stává předmětem kritického zájmu, nikoli životním pocitem. Druhým těžištěm Klyuykovovy diplomové práce je objekt Ekonomický zázrak aneb planoucí lhostejnost, jakési perpetum mobile či fénix, stále znovu vstávající z popela v momentě, kdy si to galerijní provoz vyžádá.
Spojení obou diplomových prací ve společné instalaci ukazuje napětí mezi individuálním a kolektivním módem práce obou autorů. Vedle „praktického“ faktu, že obě diplomové práce zahrnují části, které vznikaly v autorské spolupráci, je tu vyšší rovina sdílených témat a způsobu uvažování o otázkách umění a také společného světonázoru. Odstup čtyř let, který obě diplomové práce dělí, odhaluje nejen rozdíly v individuálním tvůrčím naturelu, ale také posun, na který chtě nechtě musíme nahlížet skrze optiku práce umělecké dvojice Artamonov & Klyuykov. Zmínit můžeme alespoň přenesení napětí, jež se v Artamonově diplomové práci odehrávalo v ose umělecký artefakt – text, do sféry samotného artefaktu u Artamonova. Ten v případě „hybridní formy“ díla věnovaného Ginzburgovu domu zahrnuje textovou pasáž jako integrální a významově plnohodnotnou součást díla.
Jan Zálešák
Foto: misad@volny.cz
