Co se má stát, už se stalo

GK 08 12 — 12 01 2011

Martin Horák ve svých pracích komentuje současný výtvarný provoz. Jak sám říká, pohledem outsidera z malého města vnímá ubíhající čas nejen jako svůj osobní, soukromý, ale i profesní. A právě v ubíhajícím profesním čase si uvědomuje své umělecké limity. Toto vědomí ale nepředstavuje trauma, je spíš “oblomovštinou” – sladkobolnou esencí pasivního poddávání se osudu a pochybností. Přirovnání k Oblomovovi ale ztrácí účinnost, pokud zmíněné outsiderství funguje jako produktivní princip. Téma outsiderství Horák vztahuje k vlastnímu regionálnímu působení v Olomouci, esenciálním příkladem je instalace Náš nejlepší olomoucký výtvarník; vztahuje se také k jakési institucionální vymknutosti autora, který neabsolvoval klasické výtvarné školení a studium dějin umění na Filozofické fakultě nedokončil. Identitu outsidera dále komplikuje fakt, že Martin Horák vykazuje pravidelnou výstavní činnost, a to převážně v renomovaných galerijních institucích, v rámci společných výstav pak společně s etablovanými „nadregionálními“ umělci. Identitu skutečného outsidera ale především narušuje sebereflexivita a ironický odstup, která neguje lokální nebo profesní vymezenost. Pokud bychom zmiňovali periferii, tak v souvislosti s „periferním“ postavením na pomezí profesionálního výtvarného provozu a individualistického amatéra.  Ubíhající čas, ke kterému se Martin Horák vztahuje jako k obecnému sdělení, se netýká jen jeho vlastní pozice, ale nepřímo relativizuje hierarchizovaný a institucionalizovaný svět umění a jeho proměnlivé i nahodilé kvalitativní trendy.

Podstatným rysem Horákova přístupu je přemýšlivost, znalosti z oblasti kunsthistorie a citlivý úsudek, které určují podobu jeho instalací a objektů. Umělecké činnosti se začal věnovat až kolem třicátého roku svého věku, předcházely jí zkušenosti studia kunsthistorie a kurátorské činnosti, které se souběžně věnuje do současnosti. Představuje tedy jeden z mála příkladů autorů, kteří se k umělecké tvorbě dostali od teoretického přesněji kurátorského působení. Určujícím až podmiňujícím momentem je také jeho napojení na ostatní spřízněné umělce (Igora Korpaczewského, Roberta Portela ad.), jejichž práci vystavuje, komentuje

a doplňuje.

Marika Kupková

Foto: misad@volny.cz