Jednoduše by se dosavadní fotografická tvorba Ondřeje Boušky (*1985), loňského absolventa Katedry fotografie FAMU v Praze, dala charakterizovat odkazem na intenzivní zájem o krajinu. A to v širokém spektru projevu, od zachycení primárního pohledu až po konceptuální projekty zaznamenávající autorův fyzický prožitek určité lokality.
Řada prací současného umění – tedy i současné fotografie – nese označení konceptuální, které signalizuje, že autorova idea je podstatnější než vlastní umělecký artefakt. V současném konceptuálním uvažování se ale prolíná reflexe původního „konceptualismu“, coby důležitého proudu umění druhé poloviny 20. století, s kritikou institucí a výstavní praxe vůbec, která klade důraz na dílo samotné a jeho (často) ekonomické využití.
V postavě Ondřeje Boušky pozoruhodným způsobem ožívá idea konceptualismu jako takového, tedy v jeho „historické“ podobě, soustřeďující se na zkoumání jak vyjadřovacích funkcí samotného média, tak na proces vzniku díla a jeho vnímání diváky. V konceptuální fotografii, často pracující s odrazem minimalistické estetiky (Bernd a Hilla Becherovi, Ed Ruscha, John Baldessari aj.), nebylo možné zcela se vzdát finálního artefaktu. Fotografie, respektive většinou série fotografií, dokázala „věrně“ zhmotnit autorovu myšlenku a nahradit konceptualisty tolik využívanou práci s jazykem za vizuální komunikaci. Tím právě fotografie svojí nepopiratelnou vazbou na předmětný svět sehrávala jedinečnou roli. Bouška se intuitivně všech těchto otázek a problémů dotýká a aktualizuje jejich možná řešení díky zkušenosti s uměním postmoderny a současnosti, přičemž neopomíjí estetické kvality díla.
Za připomenutí stojí už jedno z Bouškových prvních konceptuálně orientovaných děl, klauzurní práce z FAMU z roku 2006, instalace kombinující fotografie věcí na stole u zdi, které jsou konfrontovány s týmž stolem, předměty i samotnou zdí. Nastolení otázky vnímání prostoru, jeho záznam a převod do obrazové roviny se totiž nadále stalo pro Boušku určující.
Dalším důležitým momentem pro Bouškovo uvažování o možnostech fotografického obrazu bylo „objevení“ krajiny, která se pro něho postupně stává inspiračním zdrojem i prostorem pro realizaci nejrůznějších idejí. Bouškovy fotografické soubory je možné rozdělit do dvou hlavních celků – na záznamy pečlivě připravených, promyšlených situací v krajině, kde je člověk (autor) měřítkem a divák sleduje jeho fyzickou konfrontaci s určitým místem, a na obrazové analýzy určitého přírodního jevu či artefaktu. Pro oba celky je zároveň důležitým prvkem pohyb a možnost jeho záznamu v jinak statické fotografii.
Výstava v GK BKC představuje dvě série, z nichž každá reprezentuje jednu z uvedených celků. Série 10s běhu zachycuje autora na vzájemně se v krajích překrývajících fotografiích po 10 sekundách běhu z jednoho místa do dvanácti různých směrů, přičemž při sestavení snímků do pásu vznikne kruhový pohled do krajiny. Sérii Moře tvoří záběry zimního moře nasnímané těsně po sobě se záměrem, aby díky velmi krátké expozici byly vidět jednotlivé fáze padajících vln a proměny vody. Obě série jsou, jak sám autor uvádí, studie jednoduchých situací v krajině za pomoci repetice záběrů s malými, ale pozorovatelnými změnami.
První soubor, 10s běhu, by mohl evokovat záznam performace, tak jak jsou známé zejména ze sedmdesátých let minulého století. Ovšem pouze na první pohled. Ve skutečnosti nejde o dokumentární záznam akce, výsledný artefakt (autorovy stopy v trávě, kterou jeho běh v krajině zanechal, fotografie a vůbec celá instalace) je stejně podstatný jako vlastní proces vzniku. Vzniklá kvazipanoramatická fotografie má nepopiratelné estetické kvality a zároveň je de facto objektivním záznamem, ukazujícím čisté dodržení původního konceptu. Zvláštní blízkost – i když časově, prostorově a generačně vzdálenou – mají tyto Bouškovy práce (včetně autorské fotografické knihy Běhy, série Velíz ad.) k výzkumům Jana Wojnara (*1944), který se možnostmi záznamu určité autorské akce s vyloučením nahodilosti a akcentováním technických možností fotografie zabýval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Série Moře stojí jakoby na opačném pólu možného autorova přístupu k fotografii. Autor – respektive fotoaparát – je pouhým „médiem“, skrze něž dílo vzniká. Bouška nemůže ovlivnit přírodní podmínky (tedy pohyb vln, sílu větru, atmosférickou situaci), pouze určuje místo a frekvenci záznamu a výsledný počet snímků. Každý snímek má stejnou hodnotu, princip fotografického „rozhodujícího okamžiku“ je eliminován. Rozhodující veličinou je tak hlavně čas (zde zastoupený pohybem vln), který je ovšem pomyslný, zdánlivý, proměnlivý (tímto způsobem o čase v kinematografii uvažuje například Gilles Deleuze) a který v sobě obsahuje další a další „podobné“ obrazy.
Práce Ondřeje Boušky tak z pozice diváka naplňují vstupní ideje konceptuálního umění, jehož cílem je analyzovat vnímání a konstruování představy o okolním světě. Na druhou stranu jsou však i specifickou formou autoportrétu (a to i v sérii Moře, ve smyslu zachycení osobního prožitku před mořem), zasazující fyzickou osobu autora do krajinného kontextu.
Helena Musilová
Foto: misad@volny.cz
