OČI PŘETÉKAJÍ, VÍČKA ALE NEPŘIVÍRÁŠ

GK 28 10 — 01 12 2015

Nad minulými kolážemi Kateřiny Zochové (1986) jsem si zkoušel představit, co pro ně znamenaly polštářky prstů, jimiž posouvala ústřižky fotografií po skle skeneru. Uspokojivé pro ni bylo, když nalezla polohu, kdy jednotlivě působily nahodile, ale v sérii jako kontrolovaná abstraktní mikronarace. A jako by v tom musela být důležitá nervová zakončení prstů – dotknutí se fotografického papíru a sklouznutí po skle o tu nejmenší vzdálenost, v níž lze zahlédnout návaznost i přerušení.

Název výstavy Oči ti přetékají, víčka ale nepřivíráš, a také autorský text, jež na výstavě zaznívá, definují určitou výchozí situaci. Je jí uvíznutí v proudu obrazů. Cosi, co už není vyhrazeno geekům, ale je každodenností stále většího počtu z nás. Oči přetékají, ale stejně je nezavřeme. Plujeme v obrazech, i když většinou netečně, pouze kvůli přítomnosti v nich. Občas se k nim však přeci jen nějak zachováme. Nemusíme rozumět tomu, co nás k tomu vedlo. Chvilkový záchvěv zájmu. Nekonkrétní projev subjektu. Vyklonění se z mrákotného stavu.

Tehdy a tentokrát mají společné „pohnutí o nejmenší možnou veličinu“. Fyzický a mentální význam pojmu pohnutí záměrně neodlišuji, jedná se o příliš spojité nádoby. Způsob, jakým to Zochová zprostředkovává, stále neumím pojmenovat lépe než jako jemnocit. Podobná smyslová a emocionální citlivost, klidně řekněme přecitlivělost, i když to chachar vyhodnotí jako negativum, je ale vyžadována také od nás. A mimochodem: na výstavě je také hudební nástroj, k jehož rozezvučení jsou nejvhodnější konečky prstů.

Jiří Ptáček

Foto: www.fotomisad.cz