Terasa

GDP 09 12 — 30 01 2016

Kurátorky: Zuzana Janečková a Marika Kupková

Architektonické řešení: Oldřich Morys

Technické řešení: Jan Lidmila

Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.

Druhé – případnější – řešení spočívá v retrospektivě abstraktní, symbolické povahy: Martin Zet nechal do galerie přenést nefunkční satelity z terasy Fakulty výtvarných umění VUT, kde vede Ateliér video. Symbolický rozměr těchto ready made lze vztahovat k pedagogickému působení, k umělecké činnosti nebo k jakémukoli jinému komunikačnímu režimu. Jakýmsi „hořkým“ momentem je nefunkčnost a stáří přístrojů, které se na terase školní budovy marně obrací k nebi. Jejich přenos do galerie je koncipován s umanutou důsledností: z výstavní expozice vznikne jakási terasa, kde není osvětlení ani teplý úkryt před zimou, ale kde se lze pokusit o spojení s vesmírem.

Pro „terasu“ najdeme na wikipedii definici: „venkovní nezastřešená část stavby, která nevystupuje z hmoty architektury, je většinou určená k praktickým a architektonickým účelům, a to za účelem relaxace, společenských aktivit jako je grilování, opalování apod.“ Terasy byly charakteristickou součástí funkcionalistických staveb, kde představovaly estetický a zároveň funkční prvek zakončující fasádu. Původně funkcionalistická budova FaVU na Údolní ulici byla podle návrhu německého architekta Vinzenza Baiera postavena v roce 1929. Na její terasu (nebo spíš kvaziterasu), která není osvětlená ani běžně přístupná, nechal Martin Zet přenést osvětlení z galerie, čímž se tyto dva prostory propojily do té míry, že jsou teď jeden bez druhého neúplné. Komunikace, která proběhla v rovině výměny technických zařízení těchto dvou institucí, není tak podstatná, jako fakt, že se oběma prostředím změnil vzhled, účel a že upozorňují na to, čemu předtím nebyla věnována pozornost.

Marika Kupková a Zuzana Janečková

 

ROZHOVOR S MARTINEM ZETEM

1. Zkusme zrekapitulovat vznik této výstavy nebo spíš proměny její koncepce. Původní titul zněl Morava Academy, což je odkaz na aféru z konce 90. let, kdy byl kousek od Brna zřízen americký převýchovný tábor. Současný název Terasa souvisí s tvým „pedagogickým životem“ na FaVU. Cynicky vzato by se mezi těmito odkazy dala najít souvislost.

Ano. Převýchova vychovatele.

2. Vnímáš tuto výstavu jako retrospektivní? Já ji jako retrospektivu chápu, byť v abstraktní, symbolické povaze. Přenesl jsi do galerie nefunkční satelity z terasy Fakulty výtvarných umění VUT, kde vedeš ateliér video. Jejich symbolický rozměr lze vztahovat k tvému pedagogickému působení, k umělecké činnosti nebo k jakémukoli jinému komunikačnímu režimu.

Tuto výstavu vnímám jako posmrtnou.

3. Současnou podobu výstavy do značné míry spoluvytvářel i Oldřich Morys. Zkus upřesnit podobu vaší spolupráce.

S Oldřichem mě to moc bavilo. Nebyl to souboj o dominanci – o to, kdo co prosadí na úkor druhého, ale naopak společné úsilí dobrat se nejlepšího řešení. Vzájemně jsme se povzbuzovali k odvážnějšímu přístupu tak, aby se výsledek přibližoval našim poměrně vyhraněným a nestejným představám. Společně jsme pak sváděli kurátorky k spoluúčasti na jejich otravném dotahování. Kdybych měl svářečku, mohl jsem se dokonce na oplátku stát architektem výstavy Oldřichovy. Zahajuje ji o den později v galerii Entrance. Dobře se doplňují. Zatímco v Dobrém pastýři se větrá, v Entrance se topí. 

4. Přijde mi, že je ti velmi blízké médium autorské knihy, že rád rekapituluješ a píšeš. K výstavě vychází i katalog, který je do značné míry koncipován jako autonomní projekt. V jakém vztahu je k výstavě?  A v jakém vztahu je k tvým předchozím autorským knihám a katalogům?

Terasu tvoří soustava kleneb. Přenesení přístrojů (nečinný neznamená nefunkční) ze zakázaného území za okny mého kabinetu v Atelieru video vytváří první oblouk Údolní – Radnická (1. 12.). Procházka po spojnici zpět a pohled na, radnickým světlem nasvícené, místo, odkud tyto věci pocházejí a kam se vrátí, tvoří druhý oblouk (8. 12.). Z těchto dvou vyrůstá třetí, který volně vymezuje trvání výstavy a klene se k představení knihy Nekrolog, která je vyústěním toho, o co se v Brně snažím. Večírek u této příležitosti (26. 1.) by měl být rojem médií: zvuku, pohyblivého obrazu a možná zde bude zopakován i rotační antitanec. VŠECHNY SRDEČNĚ ZVU!

 

Foto: www.fotomisad.cz

Poděkování:

LAMORFA – Laboratroř morfologie a forenzní antropologie

Fakulta výtvarných umění Vysoké učení technické v Brně