Umělec je vyvolený

GK 21 03 — 19 05 2012 , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava “Umělec je vyvolený” reaguje na romantické pojetí autora jako někoho výjimečného, spojeného s vyšší estetickou oblastí, která má poznávací a religiózní přesahy. Umělec je vyvolený, aby onu “vyšší sféru” publiku zprostředkoval. Výstavapředkládá způsoby současné umělecké praxe tematizující identitu umělce i kulturní stereotypy s ní spjaté. Vybraná díla zahrnují ryze biografická témata nebo se odehrávají na úrovni konstrukce fikčních identit a paradokumentů. Souvztažnou oblast představují autobiografie, v nichž autor interpretuje vlastní uměleckou činnost. Projekt propojuje zaujetí stereotypy tradovanými především filmovým a literárním životopisectvím stejně jako regulérní úvahu nad nejasným až nežádoucím společenským statutem současného umělce.

Foto: www.fotomisad.cz

Repro: archiv autora

Umělec je vyvolený

GDP 21 03 — 19 05 2012 , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava “Umělec je vyvolený” reaguje na romantické pojetí autora jako někoho výjimečného, spojeného s vyšší estetickou oblastí, která má poznávací a religiózní přesahy. Umělec je vyvolený, aby onu “vyšší sféru” publiku zprostředkoval. Výstavapředkládá způsoby současné umělecké praxe tematizující identitu umělce i kulturní stereotypy s ní spjaté. Vybraná díla zahrnují ryze biografická témata nebo se odehrávají na úrovni konstrukce fikčních identit a paradokumentů. Souvztažnou oblast představují autobiografie, v nichž autor interpretuje vlastní uměleckou činnost. Projekt propojuje zaujetí stereotypy tradovanými především filmovým a literárním životopisectvím stejně jako regulérní úvahu nad nejasným až nežádoucím společenským statutem současného umělce.

Foto:info@fotomisad.cz

Bad Filming

GDP 05 08 — 29 09 2009 , , , , , , , , , , ,

Bad Filming vychází z parafráze malířského Bad Painting ve smyslu komentování, přestupu nebo parodování tvůrčích konvencí. Médium malby zde nahrazuje audiovizuální tvorba. Výstava je předně zaměřena na videoartové projekty, resp. videa a filmy vytvářené výtvarníky a určené předně pro galerijní prezentaci, které se zřetelně vymezují vůči filmu. Provázanost se odehrává v úrovni využívání výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů nebo v adresnějším odkazu ke konkrétním filmovým tvůrcům a dílům. (V případě Adély Svobodové jde zase o stylově významovou parafrázi filmových titulků.) Transformace těchto kategorií do videoartového rámce je podmíněna zkušeností filmového diváka, jemuž ale současně nedovoluje uplatnit obvyklé recepční postupy, protože se vymyká obvyklým narativním a žánrovým modelům. Charakterizuje ji nedourčenost mobilizující diváckou recepci, jinak řečeno podněcování diváka ke zkoumání vlastní recepce.

Na výstavě jsou zastoupeni Adéla Babanová, Jan Bušta, Petra Hermanová, David Landa, Viktor Takáč, Mark Ther, Patrick Sedlaczek, Ivan Svoboda, Adéla Svobodová, Marcela Vorlíčková, Dušan Zahoranský a Kateřina Zochová. Navzdory vstupní koncepci je do výběru absolventů výtvarných škol zahrnut i absolvent katedry režie FAMU Jan Bušta, u jehož foršpanu k připravovanému hranému filmu lze nacházet obrácený směr působení. (Jeho animovaný storyboard může fungovat jako „už hotové“ videoumění.)  Další posun spočívá prolínání prvků filmových a televizních žánrů (příkladně u Adély Babanové, Marka Thera nebo Dušana Zahoranského).

Výstava odkazuje k faktu, že obě sledovaná média – film a videoart – nejsou  mediálně čistá.  Videoart měl od svých počátků charakter mediálního hybridu nebo intermédia par excelence. Právě jeho hybridní forma zviditelňuje rysy kolidujících médií.  Projekt naznačuje některé z oblastí jejich průniků a souvztažností.

Marika Kupková

Foto: misad@volny-cz

Interview – Zurich

GM 11 09 — 09 10 2008

Video Adély Babanové nazvané Interview – Zurich navazuje na dvojici starších prací, v nichž autorka inscenovala fiktivní rozhovory. Od neutrálního interview rozhlasového moderátora a slavné spisovatelky (Rozhovor se Sylvií Plath, 2006) přešla Babanová v práci Eugen Moiré: Dekodér (2007) ke kontroverznější poloze – rozhovor s filmovým režisérem vede kritička, která svou recenzí jeho práci „potopila“. V obou případech jasně cítíme zaujetí Adély Babanové pro vztah mezi uměleckým dílem a různými druhy přesahů, které zakládají porozumění a hodnocení tohoto díla.
Toto své téma autorka rozvíjí i v nové práci Interview – Zurich představené v Galerii mladých. Opět je tématem dílo výjimečné umělkyně, Evy (inspirací pro tuto práci byl rozhovor několika umělců v časopise Artforum o představitelce postminimalismu Evě Hesse), v jejíž tvorbě představoval Zurich zjevně zlomovou událost. Televizní besedy, moderované publicistkou, dlouhodobě se zabývající Eviným dílem, se účastní dvojice umělců, Eugen a Anna. Po věcném úvodu, jemuž dominují dlouhé Eugenovy repliky, se hovor postupně stává osobnějším, na povrch vystupují vztahy jednotlivých aktérů, v jisté fázi se dokonce stírají role moderátorky a jejích hostů. Zatímco Zurich, jako původně vnější okolnost, jež prudce obrátila pozornost k Evinu dílu, v rozhovoru postupně nabývá téměř hodnotu teoretické kategorie („Myslíte si, že je nutné, aby v životě umělce nastal nějaký Zurich?“, ptá se moderátorka), Eva a její práce se z něj postupně vytrácí…
V Rozhovoru se Sylvií Plath pracovala Babanová s obrazovým materiálem formou jakéhosi pseudodokumentarismu – videoprojekce a fotografie (nalezené i aranžované) vytvářely doprovodnou vrstvu ke zvukovému záznamu, který tvořil jádro práce. Interview – Zurich je oproti tomu od počátku stavěn jako výrazně vizuální dílo. Na jeho významu se nepodílí jen výše popsaný „syžet“ interview, ale stejnou měrou také jeho obrazová stránka. Babanová vychází z televizní debaty nejen jako žurnalistického formátu, ale také specifického prostředí, v němž platí jistá pravidla: rozestavení objektů a postav se podřizuje prostorovým možnostem studia a rozmístění záznamové techniky; nábytek, dekorace, nápoje – to vše se podílí na komunikaci s divákem. Babanová tak v Interview – Zurich nejen opětovně zkoumá hranice vztahu umělcova života a hodnocení jeho díla, ale rovněž kriticky reflektuje obrazovou logiku žánru televizní besedy.

Jan Zálešák

Foto: archiv autorky