Kdo se bojí červené?

GM 15 02 — 25 03 2017 , , ,

Výstava s názvem Kdo se bojí červené? je výběrem z tvorby dlouhodobě spolupracujících autorů, které v současnosti pojí členství ve Svazu sovětských umělců. Toto širší mezinárodní uskupení založené na podzim roku 2016 se programově obrací k realistické tvorbě druhé poloviny 20. století vznikající převážně v někdejším Sovětském svazu. Podstatné je pro ně hledání tvůrčího a společenského postoje scelujícího estetické a politické dimenze. Hnutí se vztahuje k idejím komunismu a humanismu, jež pro autory znamenají jedinou účinnou = revoluční perspektivu dneška. Umělci odmítají individualistický model práce, na druhé straně ale nechtějí popírat ani nivelizovat autorství. Podstatné je, že neusilují o originální výraz a styl: pracují společně, dělí se o své schopnosti a programově se ovlivňují, s čímž souvisí i využívání společného žánrového rejstříku, malířských postupů a ikonografie, jejichž svorníkem je poměrně široce chápaný socialistický realismus.

Portréty, zátiší a krajiny jsou na výstavě doplněny o politickou satiru a karikatury, jež adresně cílí na zdejší umělecký provoz. Důležitým bodem instalace je společně vytvořená malba dokončená před zahájením výstavy, která „emblematizuje“ sdílenou situaci autorů. Umělci zde eliminují subjektivismus, který se záměrně rozpouští ve formální „nerozpoznatelnosti“ individuálního autorského rukopisu.

Uspořádání výstavy s programově kontroverzními východisky se ze strany pořadatelské instituce a kurátorky nenese a ani nemůže nést v rovině mechanického zprostředkování určité umělecké tendence. V této souvislosti je třeba připomenout Manifest radikálního realismu, který vydal SSU u příležitosti svého ustavení (na výstavě je jeho text volně k dispozici). Pro vyjádření údajné krize současného umění uplatňuje útočnou dikci s mnoha příkrými odsudky, v každém případě je však přitažlivě přímý, vyhraněný a odvážný. Tak jako tomu ostatně u manifestů bývá. Kříží se v něm prvky historismu až retrográdnosti s modernismem, což je kombinace, kterou máme tendenci vnímat protikladně. Typickým rysem tohoto přístupu je využívání motivů a symbolů, které nemají bezprostřední vazbu na současnost a které jsou reminiscencí na modernistickou estetiku. Jako důležitý problém, který výstava otevírá, chápeme deklarování příslušnosti k socialistickému realismu, jež sice v manifestu není explicitně vyjádřena, ale která se opakovaně objevuje v argumentaci vystavujících autorů v rámci širší mediální diskuse. Ze zdejší historické zkušenosti socialistický realismus obvykle vychází jako a) mocensky diktovaný konec heteronomie avantgard a násilná indoktrinace jedinou oficiální tvůrčí metodou, b) pouhá rétorická floskule. Nad tímto jednostranným výkladem „obrazů moci“ je ale vhodné konečně otevřít aktuální roviny jako jsou například ohledávání hranice mezi verismem a stylizací, typovost v umění nebo kategorie pravdivosti a společenské užitečnosti umění.

V polemickém duchu se nesla i příprava této výstavy. Z kurátorského hlediska se totiž jednalo o permanentní revizi: spirálu ujasňování společných postojů vystavujících autorů, které se vyvíjejí a mění a kterým je třeba chtít rozumět. Tento nejistý moment paradoxně vnáší do celé věci autenticitu a vědomí, že „o něco jde“. Což ale nevylučuje trvalý otazník nad mírou autorské nadsázky a provokace. I nad tím, nakolik lze vydělit přístup autorů z jimi kritizovaného konceptualismu a postmoderny.

Marika Kupková

Foto: www.fotomisad.cz

Poslední práce

GM 03 11 — 01 12 2010 ,

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov pracují jako autorská dvojice již od roku 2005. Od akcí, které charakterizovaly počátky jejich spolupráce, se s časem posunuli ke komplexnějšímu vyjadřování, v němž obvykle kombinují více médií: malbu (v níž na poměry místního postkonceptualismu nápadně vynikají), objekty, projekce nebo zvukové instalace. V raných akcích a některých projektech dotýkajících se tématu sociální angažovanosti umění jsme mohli hledat pozůstatky avantgardního vzdoru vůči instituci Umění. Nicméně fakt, že všechny akce byly dokumentovány, a také směřování této autorské dvojice svědčí o tom, že utopický étos raných avantgard, k němuž rádi odkazují, je především součástí strategie, jejíž výstupy vždy nakonec směřují k adresátům znalým pravidel a kódů světa umění.
Výstava Poslední práce reflektuje určitou disproporci mezi logikou galerijního provozu a vzdělávacího systému. Kolektivní charakter práce, který je v galerijním provozu akceptován a v poslední době dokonce přímo podporován, je z hlediska školního systému „pouze“ vítaným zpestřením výukových modelů. Co se ukončení studia týče, je vyžadovaným standardem individuální práce. Právě diplomové práce obou autorů se staly výhradním obsahem aktuální výstavy. Artamonov s Klyuykovem oba absolvovali ateliér Jiřího Davida na VŠUP, nicméně jejich diplomové práce vznikaly v odstupu čtyř let. Tento fakt nám umožňuje reflektovat (přinejmenším deklarované) individuální autorské pozice na pozadí vývoje kolektivního subjektu autorské dvojice.

Diplomová práce Vasila Artamonova Dříve nebo nikdy (2006) sestává ze čtyř základních prvků, které k sobě vzájemně významově odkazují. Podstatným „pátým elementem“ je text diplomové práce, který tematizuje samotnou možnost umění o něčem vypovídat. Ve vztahu k jednotlivým artefaktům, v nichž Artamonov rozvíjí subtilní hru s tvaroslovím suprematismu a s odkazy ke konstruktivistické architektuře, hraje text rozporuplnou roli významové opory (na niž jsme zvyklí v případě konceptuálně laděného umění), která svou roli zároveň sofistikovaně popírá. Ústředním motivem diplomové práce Alexeje Klyuykova Umění. Život. Utopie. je rovněž konstruktivistická architektura. Jednak je to konkrétní stavba obytného (kolektivního) domu architekta M. Ginzburga na Novinské třídě v Moskvě. Chátrající dům se pro Klyuykova stává východiskem k úvahám o melancholii, stesku po nenaplněných utopických vizích raných avantgard (zde je opět podstatný text diplomové práce, který je však daleko více jejím doprovodem a ne významovou součástí, jako tomu bylo u Artamonova). Sama melancholie se u Klyuykova stává předmětem kritického zájmu, nikoli životním pocitem. Druhým těžištěm Klyuykovovy diplomové práce je objekt Ekonomický zázrak aneb planoucí lhostejnost, jakési perpetum mobile či fénix, stále znovu vstávající z popela v momentě, kdy si to galerijní provoz vyžádá.
Spojení obou diplomových prací ve společné instalaci ukazuje napětí mezi individuálním a kolektivním módem práce obou autorů. Vedle „praktického“ faktu, že obě diplomové práce zahrnují části, které vznikaly v autorské spolupráci, je tu vyšší rovina sdílených témat a způsobu uvažování o otázkách umění a také společného světonázoru. Odstup čtyř let, který obě diplomové práce dělí, odhaluje nejen rozdíly v individuálním tvůrčím naturelu, ale také posun, na který chtě nechtě musíme nahlížet skrze optiku práce umělecké dvojice Artamonov & Klyuykov. Zmínit můžeme alespoň přenesení napětí, jež se v Artamonově diplomové práci odehrávalo v ose umělecký artefakt – text, do sféry samotného artefaktu u Artamonova. Ten v případě „hybridní formy“ díla věnovaného Ginzburgovu domu zahrnuje textovou pasáž jako integrální a významově plnohodnotnou součást díla.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz