BARBORA A MIROSLAVA

konText 07 09 — 15 10 2016 ,
Průchozí prostor, prázdné rámce pro sochy. Dvě určující charakteristiky konTextu Barboru Fastrovou a Miroslavu Večeřovou lehce odchylují od toho, co se od nich okolí naučilo očekávat – namísto výrazně materiálních, často betonových soch a objektů Fastrové a subtilních projekcí a jemných vstupů do prostoru Večeřové, volí autorky lapidární text. Písmena slov „Barbora“ a „Miroslava“ jsou vyřezaná z desek, recyklátu jejich společné výstavy, která proběhla před třemi lety v pražské galerii Nika, prostoru s podobnou dispozicí.Autorky rezignují na vyplnění místa sochou, ani si niku nevykládají symbolicky jako druh útočiště. Dívčí jména vsazená do nik sémanticky oscilují někde mezi popiskem nepřítomného díla a podpisem. Plexisklové „tagy“ s historicky ušlechtilým pozadím harmonizuje serifový font. Divák stojí před dilematem, jestli situování křestních jmen do místa vyhrazeného chybějící soše, je spíš sympaticky neokázalé nebo lehce rouhavé. Nevyplněná nika, která na sebe strhává pozornost, působí stejně nejednoznačně – prázdný rámec se nachází na pomezí nedostatku a přemíry významu. Ať tak či onak uvolněná nika s sebou nutně nese určitou melancholii z chybění (je pozůstatkem) a jakkoli ji jména zjemňují, i ty záhy čeká osud jejích předchozích obyvatel, vymazání jejich památky – damnatio memoriae. Pokrčte rameny a jděte dál.

Kurátor: Tomáš Klička

Foto: www.fotomisad.cz

 

Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla

GK 01 07 — 23 08 2015 ,

Na začátku „příběhu“ této výstavy stojí zaujetí kulturami, které s jistou dávkou idealismu stavíme do protikladu vůči naší konzumní a přetechnizované společnosti. Nezávisle na sobě si moment cesty jako přelomové zkušenosti prožily obě vystavující autorky – Barbora Fastrová například v Peru, Johana Pošová na Islandu – a pro obě byla tato zkušenost jedním z podnětů pro společensko kritický komentář, který je přítomen i na této výstavě. Pro tento příběh je samozřejmě podstatnou i okolnost přátelství a umělecké spolupráce obou autorek, která byla institucionálně rámovaná jejich společným studiem v Ateliéru fotografie na VŠUP v Praze. Fascinace tzv. tradičními kulturami a přírodními národy je vedly k pozorování jejich panoptikálních otisků a evokací v našem prostředí. Navštívily tohoto druhu esenciální instituci: monstrózní zábavní komplex Tropical Islands u Berlína. 24 hodin denně, v zastřešeném areálu si zde lze spolu s wellness, restauracemi a obchody pohodlně užívat i kvazi tropický prales, mořské laguny a další atraktivní cíle exotických dovolených. Z této návštěvy pak vzniklo video, jehož projekce je zde instalována na zídku parodující kašírované kulisy zábavy. Pěnový had, který by mohl současně sloužit jako zábradlí nebo výzdoba restaurace, vypráví příběh s medúzou a její zaměnitelností s igelitovými obaly jako odkaz k „legendě“ jistého ekologického aktivisty o vlastním vynálezu přístroje na čištění moře. Třetí z instalací, ready made stavící obskurní masážní přistroj do pozice sexy emblému, poukazuje na sexuální dimenzi hromadění zboží, který produkuje a široce distribuuje naše společnost.

Je na místě zmínit zde Guy Debordovy společensko kritické názory z 60. let, v nichž označuje kulturu pozdního kapitalismu termínem spektákl, jehož strategie vykořisťování spočívá v nátlaku ke spotřebě a duševní pasivitě a kdy v zájmu trhu nastal rozpad ostatních hodnot. V tomto smyslu není přístup autorek „mesianistický“, nepodněcuje ke správným cestám nebo ideálním východiskům, ale s mírným pobavením a zděšením současně upozorňuje na nahrazování autenticity prožívání prázdnými náhražkami. Kritický charakter je obsažen také ve vztahu autorek k domovskému médiu fotografie. Pořizování a publikování fotografií jako suvenýrů z cest, kdy fotoaparát a kamera účinkují jako držitelé moci, jsou parafrázovány v pohlednicích s fotografiemi autorek, které si návštěvníci výstavy mohou odnést jako „památku na výstavu“. Výtvarný jazyk tak pro autorky představuje skoro až pitoreskní prostředek, jak formulovat „schizofrenii“ člověka, který chce žít svobodně a současně ví, že to nedokáže.

 

Marika Kupková