GDP 17 01 — 20 02 2008

Výstava Krasohled brněnského malíře Bořivoje Doležala navazuje na jeho poslední výstavu z roku 2004 In medias res, která již naznačovala další východiska geometrické abstrakce, a které se rozvinuly v nyní představovaných cyklech Krasohled a Moře z posledních dvou let.

Malby olejem v sobě nezapřou autorovu dřívější oblíbenou techniku pastelu, obzvlášť

v „přechodovém“ období v cyklu Krasohled šrafura téměř popírá malbu. Barevná střídmost se v obrazech střídá s živou barevností, někdy doslova protkanou (pletence připomínají makropohled na vlákna tkaniny) zlatou a stříbrnou, které začal autor užívat v cyklu Moře. Tento soubor vznikl návazně na pobyt Bořivoje Doležala v Austrálii, ale fenomén vody se v jeho zorném poli oka i mysli objevuje dlouhodobě. Zlatá a stříbrná linka, která je užívána již od prvních uměleckých projevů jako označující vzácné či posvátné, se na plátně objevila pod vlivem vjemu probleskávání třpytu na hladině moře. Souvislost tu však je, Bořivoj Doležal transformuje hluboké niterné prožitky z pozorování přírody v obrazy se spirituálním nábojem. Jejich proces vzniku vyžadující trpělivost kromě toho uvádí autora do stavu podobného transu a pozorujeme-li výsledné malby dostatečně dlouhou dobu, zjišťujeme, že tento prožitek se mu podařilo zprostředkovat. Zažíváme podobné vytržení jako když se někdy díváme do krajiny až do té míry, že se s ní sjednocujeme a také sami se sebou, do hlubších vrstev vědomí. Vnímání maleb Bořivoje Doležala nás dokáže senzibilovat podobným způsobem. Cyklus Krasohled představený především v třetí místnosti nám i konkrétně připomene dívání se do houští, prostor maleb je utvářen kladením barevných pásků ve tvaru  mírného oblouku přes sebe tak, že se přetínají a způsobují ve výsledné ploše dojem průhledu vegetací. Tento princip vzájemné provázanosti vytváří také onen efekt sjednocenosti, kterého dosahuje autor i v malbách cyklu Moře v první místnosti, i když trochu jinak – proplétáním se širokých pásů vln jednoho do druhého. Pásy tvoří jemné linie v teplých barvách písku, slunce a vody, čímž je dále posíleno jednotné působení plochy. Prosvětlenost navozující radostnou atmosféru se stává třetím způsobem, jak je docíleno jednoty celku. Téměř výhradně čtvercové formáty ještě umocňují jako centrály spirituální povahu děl. Ačkoli střed není často přímo akcentován, naše oči se obrazem vzhledem k jeho formátu pohybují spontánně od jeho středu.

Autor prošel zkušeností jejich umístění v moderní funkcionalistické architektuře a již v procesu jejich vzniku ho motivuje představa jejich umístění do prostoru, kde se stávají součástí každodenního živobytí ve prospěch jeho plné dimenze.

Jitka Francová