Kde nic není, tam to dej

GM 01 05 — 29 05 2008

O hodnotě lapidárnosti

Opravdu rád představuji v brněnské Galerii mladých olomouckou umělkyni Bronislavu Šnajdrovou, resp. alespoň komorní pohled na její současnou tvorbu. První malby, které jsem od ní poznal, neskrývaly obdiv k dílu Anežky Kovalové, resp. k jejímu lyrickému a přitom výtvarně autonomnímu tlumočení viděné reality, konkrétně třeba přírodních detailů. Bylo mi ale jasné, že to nemůže být přímá cesta k její vlastní budoucí tvůrčí praxi, měla-li být skutečně jedinečná a originální tak, jak podle mého pevného přesvědčení dnes je. Postupně do její práce vstupovaly prvky, které nebyly tak věcně vázány, ale také se začaly objevovat malby s citáty, což je již důležitý dobový fenomén … Specifické byly zejména malby s citáty realizací vlastního manžela Miroslava Šnajdra ml., jenž patřil k těm, kdož do Olomouce skutečně přinesli postmoderní myšlení a cítění, připomeňme především jeho koláže a obrazy s citacemi, reflektujícími jeho nejoblíbenější dětské práce s letadly, resp. s jejich modely, ale také jeho kresby Indiánů nebo zvětšených razítek, jimiž byl oceňován v sešitu do náboženství … Citáty s Indiány, tedy takříkajíc citáty na druhou, tvořily před několika lety celé cykly – v kombinacemi s určitými typy autorčiných struktur. A v posledním půlroce se objevily volné monochromní, šedavé či skoro bílé, malířské parafráze různých oblíbených známých děl. Také by z nich již možná vznikla výstava, ale nakonec jsme se domluvili, že se představí stále vznikajícím, stále početnějším souborem svých lapidárních geometrických maleb – vzhledem k tempu, jaký autorka nasadila, je to výběr z jediného cyklu, vzniklého během posledního roku. Jsou to skupiny prací, o jejichž prezentaci jsem se zasazoval od jejich vzniku, protože jsem přesvědčen, že představují skutečně velký, principiální posun od autorčiných začátků a to do zcela autonomní, nezobrazující sféry. Možnosti jazyka geometrie sleduji v jejich proměnách během posledního století a jsem rád, že Broňa Šnajdrová patří k těm, kdo stvrzují, že je to sféra stále živá a nosná. Její v podstatě lyrický typus umělkyni samozřejmě nepřivedl k nějaké formě neokonstruktivismu, ten by asi byl pro ni příliš neosobní, ale „naopak“ ke spontánnímu, tak říkajíc rukopisnému traktování, ovšem velice jednoduchých, skoro bychom mohli napsat minimalistických geometrických forem. Někdy to byly repetitivní struktury, přiznávající pozitivní vztah k ornamentu – což je zase posun, jenž dovolila postmoderní doba – ta ornament rehabilitovala v široké škále přístupů a dokonce někdy reinterpretovala jako ornament některé typy předcházejících způsobů práce v oblastech, užívajících jazyka geometrie. Od vzniku Klubu konkretistů roku 1967 ornamentální matrice do podoby svých reliéfů skládal – někdy jistě aniž by přesvědčil tehdejší teoretiky o správnosti své cesty – jihlavský Jindřich Boška, své životní téma z něj v posledním čtvrtstoletí udělal Petr Kvíčala. Také Šnajdrová v řadě cyklů tematizuje ornamentální řazení, ovšem hodně redukované, minimalizované a individuálně artikulované i morfologicky variované. V brněnské Galerii mladých představuje jednu z otevřených a tím dle mne i do budoucnosti dobře nosnou cestu – redukci na několik segmentů, případně jejich řazení jako ještě oproštěnější malířskou geometrii, při evidentním zvětšení formátu, dávajícímu tématu ještě lapidárnější působivost. Téma je přitom krajně redukované, v jedné sérii kosočtverec přes celou plochu, v němž se pak uplatní různé – zase povýtce minimální – zásahy. Druhý, větší soubor představuje různé sestavy oblouků, jejichž základem je zřejmě kruh, ovšem většinou redukovaný na různé segmenty a jejich spojení. Vždy je to ovšem krajní redukce morfologická, navíc ještě spjatá s redukcí na jedinou, červenou barvu – to vše vede k maximálně neliterární skladbě obrazu. Pouze vztahy několika, často pouze dvou oblouků stačí, aby vytvořily autonomní, ryze výtvarné poselství, podobně jako stačí jediná modifikace nebo zásah do kosočtverce u cyklu předchozího. Bronislava Šnajdrová tedy stále rozvíjí svoji morfologicky a tentokrát také barevně zcela lapidární a přitom individuálně artikulovanou geometrii … Výsledkem jsou obrazy, které obohacují celou škálu naší mladé malby o výraznou hodnotu, která je dnes již závažným a nezaměnitelným přínosem nejen olomoucké scéně, ale celé české vizuální kultuře …

Jiří Valoch

Foto: misad@volny.cz