Pro přístup Daniely a Lindy Dostálkových se nabízí přívlastek „ironický“. Ironie je obsažena v expresivním názvu této výstavy, v textové koláži z románu Elfriede Jelinek Vyvrhelové i v koncepci vystavených fotografiích a grafik. Má mnohovrstevnaté nuance, rozmanité strategie, proměnlivou míru zjevnosti nebo implicitnosti. V rámci vystaveného souboru tento rys nejrazantněji (doslova nejčitelněji) zaznívá v textové koláži Elfriede Jelinek. Krátké úryvky z jejího románu shodně tematizují štěstí, trefně parodují poetické formulace v přesně koncipované hře s jazykovými klišé. Pro neznalé (respektive bez odkazu k Elfriede Jelinek) by mohly fungovat jako opravdová vyznání – jejich výběr pečlivě eliminuje Jelinekové averzivní pointy. Ironie se zde stupňuje v grafickém provedení fontem „Disney“ i ve vztahu v další části instalace. Grafiky manipulujících úvodní znělky (tzv. majors) hollywoodských studií volně ilustrují Jelinekové citace v dimenzi kulturních a sociálních emblémů, které formují naše požadavky ideálního světa.
Fotografický soubor The E.N.D. je založen na spojení odkazů k typizované estetice portrétu s jakýmisi nesmyslnými prvky, které její typizaci podvracejí. Technicky i kompozičně precizní portréty „sebevědomě“ zdůrazňují estetické i sociální stereotypy daného žánru. Působí tak dojmem nepatřičnosti, podivnosti, aniž by bylo jednoduše detekovatelné proč. Zmiňovaná ironie je obsažena i v kategorizaci fotografického souboru jako „ideogramy“. Slovo ideogram znamená znak pro pojem, ideu. Takovéto označení pro fotografie tematizující mj. významovou vyprázdněnost lze opět chápat jako ironii a nadsázku. V těchto úvahách bychom se mohli dostat k dalšímu vrstvení spekulací: není také využití Elfriede Jelinek ironií a vůči intelektuálním emblémům a hodnotám? Pomocným východiskem může být nahrazení slůvka „ironie“ za obecnější a současně přesnější pojem. Nabízí se zcizování ve smyslu nemožnosti divákova citového prožitku s poukazem na „pouhý“ konstrukt a formální hříčku umění (tedy Brechtovské zcizování, nikoli zcizování ve smyslu citačních odkazů, i když i s ním se tu také setkáváme). Dalším specifickým rysem autorského pojetí je propojování konceptuálního přístupu, který pracuje s mimovýtvarným rámcem, s formální brilancí až spektakulární úrovně.
Pokud bychom vyložili téma výstavy s ohledem na jeho název The E.N.D., což se zde rovná také zkratce The Energy Never Dies, rozšířily bychom její charakteristiku o romantizující motiv nekonečného směřování za ideály a sny s vstříc smrti. Tento „dekadentní“ výklad zpřesňuje a rozvíjí komentář autorek k této výstavě:
Nehovoříme o smrti, manifest Ničeho už vymyslel Někdo dávno před námi. Naše existence je definována vědomím konečnosti. Ve snaze rozptýlit všednodennost existuje množství zástupných možností, které nám dávají zapomenout na realitu. Tato lákadla jsou sama o sobě natolik koncentrovaná, že při veškeré snaze se ve srovnání s nimi jeví náš život bez jasných obrysů a horizontů. Konec je paralelou nekonečna.
The E.N.D.
Marika Kupková
Foto: misad@volny.cz
