Kdo se bojí červené?

GM 15 02 — 25 03 2017 , , ,

Výstava s názvem Kdo se bojí červené? je výběrem z tvorby dlouhodobě spolupracujících autorů, které v současnosti pojí členství ve Svazu sovětských umělců. Toto širší mezinárodní uskupení založené na podzim roku 2016 se programově obrací k realistické tvorbě druhé poloviny 20. století vznikající převážně v někdejším Sovětském svazu. Podstatné je pro ně hledání tvůrčího a společenského postoje scelujícího estetické a politické dimenze. Hnutí se vztahuje k idejím komunismu a humanismu, jež pro autory znamenají jedinou účinnou = revoluční perspektivu dneška. Umělci odmítají individualistický model práce, na druhé straně ale nechtějí popírat ani nivelizovat autorství. Podstatné je, že neusilují o originální výraz a styl: pracují společně, dělí se o své schopnosti a programově se ovlivňují, s čímž souvisí i využívání společného žánrového rejstříku, malířských postupů a ikonografie, jejichž svorníkem je poměrně široce chápaný socialistický realismus.

Portréty, zátiší a krajiny jsou na výstavě doplněny o politickou satiru a karikatury, jež adresně cílí na zdejší umělecký provoz. Důležitým bodem instalace je společně vytvořená malba dokončená před zahájením výstavy, která „emblematizuje“ sdílenou situaci autorů. Umělci zde eliminují subjektivismus, který se záměrně rozpouští ve formální „nerozpoznatelnosti“ individuálního autorského rukopisu.

Uspořádání výstavy s programově kontroverzními východisky se ze strany pořadatelské instituce a kurátorky nenese a ani nemůže nést v rovině mechanického zprostředkování určité umělecké tendence. V této souvislosti je třeba připomenout Manifest radikálního realismu, který vydal SSU u příležitosti svého ustavení (na výstavě je jeho text volně k dispozici). Pro vyjádření údajné krize současného umění uplatňuje útočnou dikci s mnoha příkrými odsudky, v každém případě je však přitažlivě přímý, vyhraněný a odvážný. Tak jako tomu ostatně u manifestů bývá. Kříží se v něm prvky historismu až retrográdnosti s modernismem, což je kombinace, kterou máme tendenci vnímat protikladně. Typickým rysem tohoto přístupu je využívání motivů a symbolů, které nemají bezprostřední vazbu na současnost a které jsou reminiscencí na modernistickou estetiku. Jako důležitý problém, který výstava otevírá, chápeme deklarování příslušnosti k socialistickému realismu, jež sice v manifestu není explicitně vyjádřena, ale která se opakovaně objevuje v argumentaci vystavujících autorů v rámci širší mediální diskuse. Ze zdejší historické zkušenosti socialistický realismus obvykle vychází jako a) mocensky diktovaný konec heteronomie avantgard a násilná indoktrinace jedinou oficiální tvůrčí metodou, b) pouhá rétorická floskule. Nad tímto jednostranným výkladem „obrazů moci“ je ale vhodné konečně otevřít aktuální roviny jako jsou například ohledávání hranice mezi verismem a stylizací, typovost v umění nebo kategorie pravdivosti a společenské užitečnosti umění.

V polemickém duchu se nesla i příprava této výstavy. Z kurátorského hlediska se totiž jednalo o permanentní revizi: spirálu ujasňování společných postojů vystavujících autorů, které se vyvíjejí a mění a kterým je třeba chtít rozumět. Tento nejistý moment paradoxně vnáší do celé věci autenticitu a vědomí, že „o něco jde“. Což ale nevylučuje trvalý otazník nad mírou autorské nadsázky a provokace. I nad tím, nakolik lze vydělit přístup autorů z jimi kritizovaného konceptualismu a postmoderny.

Marika Kupková

Foto: www.fotomisad.cz