Básnická sbírka

GDP 25 03 — 05 05 2015

Výstavní projekt Dušana Zahoranského reaguje na místní kulturní kontext, a to hned v několika rovinách. Tou nejzjevnější je umístění děl Dalibora Chatrného do výstavy. Z rozsáhlé a mediálně rozmanité tvorby tohoto významného brněnského umělce byl pro danou příležitost zvolen soubor fotografických intepretací perforací a okreslováním. Chatrného zásahy poutají lehkostí a citlivou nápaditostí, s jakou doplňují výchozí obrazové motivy. Jedná se spíše o upozornění na dílčí linii, detail, než o transformaci předlohy. S ohledem na Zahoranského dlouhodobou práci s textem se nabízela orientace na Chatrného letteristické práce, tato volba se však zdála poněkud ilustrativní a doslovná. Povaha fotografických interpretací akcentuje jiné a možná i podstatnější vazby: důraz na zaujetí a vnímavost vůči vizualitě obrazových či textových východisek. Což v případě přítomných objektů Dušana Zahoranského není jen textový záznam, ale i „ společenská situace“ prázdného sochařského podstavce, sochařská transformace prasklého skla nebo inverzní a reverzní rastr vlka a zajíce z populárního animovaného seriálu. Další odkaz na lokální kulturní fenomény volně směřuje k osobnosti básníka Jana Skácela, jehož pomník má být po opakovaně vypsané soutěži umístěn v parku hradu Špilberk. (Nepřehlédnutelnou podmínkou zadání soutěže je, že se nesmí jednat o abstraktní, ale figurální ztvárnění.)  Lyrické slovní spojení Tíseň toho namluví zanesené v úvodním objektu výstavy není přímou citací Skácelovy poezie, ale jakýmsi „anonymním“ poetickým sdělením, které odkazuje k básnickému vyjadřování vůbec. Odlehčenou glosou k sochařskému zadání plánovaného památníku Skácela a k umísťování sochařských památníků do veřejného prostoru vůbec je pak Zahoranského video v závěrečné části expozice. Záznam autora houpajícího se v obřím přerostlém keři na místě bývalého památníku navíc rozšiřuje spektrum poetického vyjadřování o akci, která je situačním komentářem k diskutovanému problému, jak nakládat s chátrajícími sochařskými objekty ve veřejném prostoru. Specifickou a nejradikálnější intervencí do lokálního kontextu je napojení úvodního objektu Tíseň toho namluví do topných těles galerie, čímž se stává součástí „organismu“ celé této stavby. Vedle archivně pojatého projektu Barbory Klímové Naše věc z roku 2010 představuje výstava Dušana Zahoranského výlučný příspěvek k dějinám lokální kultury, jehož východiskem je tato galerie.

Marika Kupková

Foto: www.fotomisad.cz

Svět práce (“Live in Your Head”)

GDP 18 06 — 30 07 2014 , , , , , , ,

Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem.  Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční  přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.

Určujícím vodítkem tohoto projektu je odklon pozornosti od obvyklých kulturních a sociálních významů, s nimiž bývá práce spojována. Titul výstavy je tak jemnou ironií vůči ideologickým stereotypům – a to i skrze výpůjčku podtitulu kanonické výstavy Haralda Szeemanna – a současně poetizací nekonečné důležitosti, kterou práci přikládáme. Oproti skupinové identitě, politických postojům a historické revizi stojí subjektivita a imprese bez jednotících a důrazných argumentů. Tyto úrovně jsou ale přirozeně prostupné a nedělitelné, nejsou protichůdné, což dokládá i sama výstava. Pokud se zde ovšem objevují emblematické motivy a žánry s politickými konotacemi včetně toho nejdoslovnějšího – půdorysu výstavní paneláže ve tvaru kladiva – pak účinkují subverzivně, v nadsázce a parafrázi.

Výstava převážně staví na projektech, které vznikly speciálně pro danou příležitost. (Mimochodem právě ty se konceptu výstavy vzpírají nejzřetelněji.) V některých případech jen popostrčila k realizaci nebo dokončení starší nápady, jindy účinkuje jako přímý impulz jejich vytvoření. Typologicky můžeme vystavené práce rozčlenit do dvou okruhů: jednak je to „metodologická poetika“ a tematizace vnímání, přítomná ve videích Zbyňka Baladrána, Filipa Cenka a Jana Šerých, v objektu Manifest metaspektivy II. Dušana Zahoranského i básni – dialogu Markéty Lisé a Lenky Vítkové, jednak emblematická redukce „práce“ v objektech Oldřicha Moryse a malbě Zbyňka Mikeše. Oba okruhy se setkávají v instalaci Kataríny Hládekové Spiegel im Spiegel. Výstava je součástí dramaturgického cyklu Anketa, který v letošním roce probíhá v Galerii U Dobrého pastýře, zaměřeného na referenci vlastní (umělecké) činnosti.

Marika Kupková

Foto: info@fotomisad.cz

Bad Filming

GDP 05 08 — 29 09 2009 , , , , , , , , , , ,

Bad Filming vychází z parafráze malířského Bad Painting ve smyslu komentování, přestupu nebo parodování tvůrčích konvencí. Médium malby zde nahrazuje audiovizuální tvorba. Výstava je předně zaměřena na videoartové projekty, resp. videa a filmy vytvářené výtvarníky a určené předně pro galerijní prezentaci, které se zřetelně vymezují vůči filmu. Provázanost se odehrává v úrovni využívání výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů nebo v adresnějším odkazu ke konkrétním filmovým tvůrcům a dílům. (V případě Adély Svobodové jde zase o stylově významovou parafrázi filmových titulků.) Transformace těchto kategorií do videoartového rámce je podmíněna zkušeností filmového diváka, jemuž ale současně nedovoluje uplatnit obvyklé recepční postupy, protože se vymyká obvyklým narativním a žánrovým modelům. Charakterizuje ji nedourčenost mobilizující diváckou recepci, jinak řečeno podněcování diváka ke zkoumání vlastní recepce.

Na výstavě jsou zastoupeni Adéla Babanová, Jan Bušta, Petra Hermanová, David Landa, Viktor Takáč, Mark Ther, Patrick Sedlaczek, Ivan Svoboda, Adéla Svobodová, Marcela Vorlíčková, Dušan Zahoranský a Kateřina Zochová. Navzdory vstupní koncepci je do výběru absolventů výtvarných škol zahrnut i absolvent katedry režie FAMU Jan Bušta, u jehož foršpanu k připravovanému hranému filmu lze nacházet obrácený směr působení. (Jeho animovaný storyboard může fungovat jako „už hotové“ videoumění.)  Další posun spočívá prolínání prvků filmových a televizních žánrů (příkladně u Adély Babanové, Marka Thera nebo Dušana Zahoranského).

Výstava odkazuje k faktu, že obě sledovaná média – film a videoart – nejsou  mediálně čistá.  Videoart měl od svých počátků charakter mediálního hybridu nebo intermédia par excelence. Právě jeho hybridní forma zviditelňuje rysy kolidujících médií.  Projekt naznačuje některé z oblastí jejich průniků a souvztažností.

Marika Kupková

Foto: misad@volny-cz