± Omáž

GM 04 05 — 09 06 2011 ,

Dva fotografické cykly dvou českých autorů, Tomáš Hodboďe a Evžena Šimery, vznikly nezávisle na sobě jako „pocty“ starším umělcům. Kurátora Jiřího Ptáčka vedla k jejich spojení skutečnost, že oba obrátili pozornost k autorům, kteří jim v podstatě jsou nablízku, pročež se nejedná ani tolik o osobní vyznání, ale o gesto s obecnější platností.

Oba autoři se rozhodli pro remake původních děl. Na prvním představeném souboru, snímcích Evžena Šimery, vidíme, že pečlivě zrekonstruoval zátiší ze známých fotografií Markéty Othové. Dodržel i původní formát zvětšenin. Na rozdíl od autorky, která po dlouhou dobu prezentovala pouze černobílé fotografie, je ale Šimera „pořídil na barvu“. Zákonitým důsledkem jeho touhy proniknout k podstatě jejich síly a zjistit, jaké by to bylo, kdyby Othová vytvářela barevné fotografie, bylo, že je z velké části připravil o jejich působivost. A koneckonců, když Othová vystavila vlastní barevné forografie, vypadaly úplně jinak. Šimerův soubor je metaforou fascinace uměleckým dílem a marné touhy přijít jí na kloub. Perfomer Tomáš Hodboď se vzhlédl v rané akci brněnského umělce Petra Kvíčaly. Ta se již stala součástí jeho vlastní biografie, součástí vlastního „mýtu o romantickém umělci“, který jako mladík v aktu tvorby pocítí silné sepjetí s přírodou. Hodboď tuto akci opakuje, oproti Kvíčalovi ale rovnou pro objektiv fotografa. To, co stalo součástí Kvíčalova uměleckého příběhu s postupem doby, díky společnému úsilí autora, jež má zájem na vlastní prezentaci, a publika, požadujícího k dílu adekvátní paralelu v lidském osudu, Hodboď simuluje a okamžitě prodává. I to je ovšem součást ironie, kterou Hodboď nesměřuje pouze ke staršímu kolegovi, ale k širší koncepci Umělce.
Tomáš Hodboď (1983) je studentem posledního ročníku Ateliéru performance na FaVU VUT v Brně, Evžen Šimera (1980) absolvoval AVU v Praze a v současnosti patří mezi etablované autory mladé generace, žije a pracuje v Praze.

Kurátor: Jiří Ptáček

Foto: misad@volny.cz

Přesahy drippingu

GDP 13 01 — 24 02 2010

Výstava představuje současné práce Evžena Šimery rozvíjející malířský koncept drippingu.  Jedná se o postupné stékání barvy, jejíž stopy tvoří repetitivní struktury linií často komponované do šrafur.  Autor pracuje s usměrňovanou náhodnou – koriguje stékání barvy po plátně v kombinaci se světelnými a prostorovými dispozicemi. Proto také autorovo (sebe)ironické označení vlastního přístupu jako „nový dripping“, kdy zkoumá možnosti manipulace s plátnem a s barevnou kompozicí, ale současně respektuje výchozí technologickou koncepci („bezdotykové“ malby). Vystavený soubor nabízí průřez Šimerovou malbou od roku 2004 po současnost, naznačuje vývoj jeho technologických postupů drippingu i obecnější přístup k malbě i autorství.

Sám jsem se hlásil, že bych chtěl tohoto umělce v Brně představit, protože nově, s určitou distancí, ale především s jedinečnou originalitou přehodnocuje základní fenomény, které byly důležité pro malbu šedesátých i sedmdesátých let a dává jim novou, originální vizuální artikulaci, jež je skutečně aktuální, dobovou podobou obrazové komunikace. Proto mne mrzelo, že jej, byť jen o píď, v roce 2008 „minula“ Cena J. Chalupeckého … Poznání postmoderní lekce vnímáme v určité hravé distanci, s níž objevuje nové způsoby chápání a vnímání artikulace obrazu a tak přináší aktuální, esteticky i komunikačně jedinečnou paralelu či parafrázi problematiky, aktuálně přehodnocující objevy šedesátých a sedmdesátých let … Tehdy snad nejpodstatnější podobu artikulace obrazu znamenal objev repetitivní geometrické struktury, a to samozřejmě programově jak jen možno neosobně artikulované, a potom tematizace náhody v celé škále možných přístupů (u nás obojí personifikované příkladně ve dvou kapitolách díla Zdeňka Sýkory), v letech sedmdesátých pak různé podoby analytické malby jako dobově nejzávažnější reflexe konceptuálního myšlení na samotné charakteristiky a danosti malby či vůbec obrazu – ta ovšem naše území již oficiálně díky změně kulturní politiky zcela minula, snad jedině budoucí bratislavská Skupina A – R ji vlastně hodně intuitivně jako generační problematiku objevila … Další, již zcela současný generační odstup pak dovolil Šimerovi, aby našel úplně nové, hravé, ale zároveň jasně formulované (zase jiné !) artikulace této problematiky – a ukazuje se, že tím stvrzuje i schopnost malby přinášet nová, dobově přínosná řešení ve sféře abstrakce soudobé … Jeho východiskem je vlastně objev, díky kterému parafrázuje striktnost geometrických struktur oné doby svým vlastním konceptem – postupným stékáním „linie“ určité barvy z určitého místa, většinou na okraji plátna … Díky takové manipulaci se samotnou plochou obrazu, drženého v autorových rukou, vznikají repetitivní struktury linií, nejčastěji jak jen možno přesných horizontál, vertikál či diagonál, se dostává až k protější straně plátna, obojí je verifikováno stopami zvolené barvy na obou koncích linií … Koncept je tedy naprosto pregnantní a realizace vyžaduje jistě velikou koncentraci a hodně času, než vznikne taková sestava barevných linií, jak si autor představuje … Může to být třeba monochrom, tvořený diagonálami, horizontálami a vertikálami, výsledkem je většinou struktura, někdy ale volí autor jen určité sekvence plochy, ovšem fenomén náhody je vždy doslova „přeartikulován“ do postupné manipulace s plochou obrazu … Proto také autorovo poněkud (sebe)ironické označování jako nový dripping – je to vlastně objevení takové možnosti manipulace se samotným plátnem, jež tematizuje proces stékání, ale zároveň krajně respektuje výchozí „pravidlo hry“ … A náhoda se tam potom skutečně objeví v pro nás objevné, nevídané podobě různých odchylek, které sama gravitace a autorova manipulace způsobí … Jsou to tedy většinou lineární struktury, ale zhmotněné drobnějšími nebo výraznějšími, ale evidentně přítomnými odchylkami od „vzorce v pozadí“, jasně identifikovatelnými naším vnímáním … Jsou to struktury, ale artikulované tímto jedinečným způsobem, v každém místě tedy poněkud odlišné díky uplatnění náhody při tečení barvy díky zemské gravitaci i díky tělovosti vlastní manipulace … Autor, jenž objevil takový jedinečný způsob manipulace s barevnou linií, nemohl samozřejmě nevyzkoušet, jak bude schopen vytvořit izolovaný nejzákladnější – a také nejkrásnější ! – geometrický tvar : samotný kruh … Vidíme, jak dlouho se mu blížil i jak se jeho „naprogramovaná náhoda“ projevila na konci celého procesu … A proč mne mrzí, že nedostal Cenu J. Chalupeckého ? Ve finále totiž předvedl, jak perfektně může nechat své linie vstupovat do kontextu velkého prostoru … Vytvořil si jakýsi architekton, zaplňující většinu místnosti, a na jednotlivých blocích ponechal serielní sestavy linií tekoucí černě končit přesně tam, kde byly hranice stínů jednotlivých sekvencí … Jak subtilní interpretace prostoru ! A přitom jak dokonale byl tady jeho objev „jiné malby“ vztažen do tří dimenzí … Přitom Šimera stále zůstává být i bytostným malířem, velice esteticky přesvědčivě kombinuje barvy, třeba v dílčích sekvencích větších formátů … Brněnská výstava je jakousi miniretrospektivou tohoto jedinečného přehodnocení malby jako média, ale nesmíme opomenout, že již představil i další obrazy – vizuálně dramatičtější, ale opět podřízené přesnému konceptu a tematizující náhodu jako fenomén – uvědomil si, že ještě radikálnější demonstrace náhody může umožnit vyloučení zemské gravitace … Tak již vznikla řada obrazů v letadle, jež při přetáčení simuluje nepřítomnost zemské přitažlivosti … Vzniklé obrazy jsou samozřejmě mnohem dynamičtější, ale náhoda v nich je opět zviditelněna všelijak tekoucí a stříkající barvou a je ještě více akcentováno samotné vymezení podmínek vzniku obrazu : v tom smyslu snad mohou představovat soudobou, i technologicky aktuální podobu analytické malby … Tím netvrdím, že také stékané malby nemají aspekt zkoumání obrazu jako média přítomen, ale tady je zadání výchozího konceptu ještě obecnější a méně korigovatelné autorovou estetickou zkušeností … Myslím, že Evžen Šimera přinesl do nejmladší české malby takový nový fenomén, že vzbudil od počátku oprávněně pozornost, překračující již naše domácí teritorium … Jsou to úplně jiné – a přitom opět jinak krásné ! – obrazy, stvrzující, že konceptuální zkušenosti lze stále přehodnocovat do nových podob, aniž by se opakovaly ony vizuální vzorce, jež známe z dřívějších dob. Je to nová problematika, objevující pro citlivého vnímatele subtilní možnosti vizuálního díla dnes !

Jiří Valoch

Foto: archiv autora