Začátek je také konec

GDP 07 03 — 19 05 2018 , , ,

Struktury uspořádání. Rotace a zrcadlení. Středový bod. Osa zrcadlení prochází bodem rotace. Začátek je také konec. Symetrie, kruhy a přímka.

Nejjednodušší definice algoritmu říká, že jde o konečnou posloupnost přesně definovaných instrukcí pro splnění určité úlohy. Není tedy algoritmem i slovo, věta nebo film? Slovo i věta se skládá z písmen, film ze statických políček. Pouze jejich správná kombinace nese sdělení? A co když se tyto dva systémy analogicky propojí? A jak si v tomto uspořádání vysvětlit metaforu?

Výstavní koncepce pracuje s neobjektivním výběrem autorů pohyblivého obrazu (v rozmezí od videa k experimentálnímu filmu), jež spojují společné osy či body. Zájem a využívání vlastností a struktury používaného média od digitálního k analogovému, dokumentární charakter záznamu běžných, civilních situací a stopy literárních nebo textových předloh. Ty mají formu autoreference, scénáře suplujícího zvukovou stopu i autorského nebo nalezeného poetického sdělení uspořádaného podle zdánlivé náhody.

Iluzornost, imaginace a tajemství.

Kurátorka / Ivana Hrončeková

 

Foto: www.fotomisad.cz

 

Svět práce (“Live in Your Head”)

GDP 18 06 — 30 07 2014 , , , , , , ,

Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem.  Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční  přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.

Určujícím vodítkem tohoto projektu je odklon pozornosti od obvyklých kulturních a sociálních významů, s nimiž bývá práce spojována. Titul výstavy je tak jemnou ironií vůči ideologickým stereotypům – a to i skrze výpůjčku podtitulu kanonické výstavy Haralda Szeemanna – a současně poetizací nekonečné důležitosti, kterou práci přikládáme. Oproti skupinové identitě, politických postojům a historické revizi stojí subjektivita a imprese bez jednotících a důrazných argumentů. Tyto úrovně jsou ale přirozeně prostupné a nedělitelné, nejsou protichůdné, což dokládá i sama výstava. Pokud se zde ovšem objevují emblematické motivy a žánry s politickými konotacemi včetně toho nejdoslovnějšího – půdorysu výstavní paneláže ve tvaru kladiva – pak účinkují subverzivně, v nadsázce a parafrázi.

Výstava převážně staví na projektech, které vznikly speciálně pro danou příležitost. (Mimochodem právě ty se konceptu výstavy vzpírají nejzřetelněji.) V některých případech jen popostrčila k realizaci nebo dokončení starší nápady, jindy účinkuje jako přímý impulz jejich vytvoření. Typologicky můžeme vystavené práce rozčlenit do dvou okruhů: jednak je to „metodologická poetika“ a tematizace vnímání, přítomná ve videích Zbyňka Baladrána, Filipa Cenka a Jana Šerých, v objektu Manifest metaspektivy II. Dušana Zahoranského i básni – dialogu Markéty Lisé a Lenky Vítkové, jednak emblematická redukce „práce“ v objektech Oldřicha Moryse a malbě Zbyňka Mikeše. Oba okruhy se setkávají v instalaci Kataríny Hládekové Spiegel im Spiegel. Výstava je součástí dramaturgického cyklu Anketa, který v letošním roce probíhá v Galerii U Dobrého pastýře, zaměřeného na referenci vlastní (umělecké) činnosti.

Marika Kupková

Foto: info@fotomisad.cz

Spojovatelka

GDP 03 07 — 21 08 2013 ,

Výstavní projekt Spojovatelka zahrnuje práce Terezy Sochorové z let 2006 až 2012, z nichž některé spadají ještě do období jejího studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.  Čtenářka, SpisovatelkaVypravěčkaOsvětlovačka a Posluchačka jsou audiovizuální instalace, čerpající z mimovýtvarných – převážně literárních – odkazů. Povaha východisek ale není tak určující. Odkazy fungují jako myšlenkové „podloží“ pro zpodobnění vnímání a paměti. Střídání statických a pohyblivých obrazů, asynchronita obrazu a zvuku i napětí mezi obsahem textů a jejich intonací evokuje subjektivitu vnímání. Pohyb pak stejně přirozeně ustrne, jako se zrychlí; čas je fluidní, ale není plynulý; vyprávění nezprostředkovává tolik příběh, jako citové prožitky a nálady. Podobně nejednoznačné je využívání odkazů k dalším autorům a literárním textům či obrazovým motivům, zahrnující jejich obrazové nasnímání, předčítání, ale i doplňování o vlastní textové pasáže (jako dílčí dialog s předlohou), či volné parafráze. Ve Čtenářce je monotónním přednesu citována pasáž z naléhavě tíživé autobiografické prózy Marguerite Duras Psát. Ve videu Spisovatelka je obsažen jeden záběr na báseň Elizabeth Bishop Jedno umění.  Ve Vypravěčce je zase v podobě titulků citována pasáž z románu Malina od Ingeborg Bachmann, které Tereza Sochorová promísila s vlastními komentáři. V Posluchačce předčítá autorka celou povídku od Daisy Mrázkové Chlapeček a dálka, další zvuková pasáž této instalace je reálným rozhlasovým záznamem kartářské předpovědi ohledně autorčina mateřství. Osvětlovačka pracuje s citací grafiky Be Calm od Louise Bourgeois, v další vrstvě pak se sebereflektujícím souslovím EVIL/LIVE  z čínské Knihy proměn pojednávající filozofický a kosmologický systém.  Povaha odkazů a výpůjček ale po diváku snad ani nežádá důkladnou informovanost a chápání kauzálních vazeb, stačí jen „prosté“ vnímání lyrické situace. S odkazem k titulu výstavy – jedná se o spojování motivů a sdělení v jakýchsi subjektivizovaných tocích (snad až modelech) myšlení s prvky osudovosti, kdy do sebe minulé a budoucí, osobní a zprostředkované a myšlené i prožité „jaksi zapadá“.

Marika Kupková

Součástí  výstavy je doprovodná tiskovina V duchu, která mimo obrazovou a textovou dokumentaci autorčiny umělecké činnosti obsahuje také texty a kresby rozšiřující žánrový rámec autorského katalogu (např. kreslený komiks od Petra Strouhala o Duras, esej od Jiřího Havlíčka o andělech a psaní, text od Karla Císaře o Spisovatelce, Lenky Vítkové o básnících, fiktivní rozhovor Čtenářky a Spisovatelky od Jana Horáka, básně od Patrika Hlavsy, Patricka Sedlaczka aj).

Tereza Sochorová (*1982, Rakovník) a Filip Cenek (*1976, Jeseník) se potkali na brněnské FaVU, kde oba studovali. Od roku 2006 spolupracují na projektech, ve kterých se soustředí především na práci s pohyblivým a statickým obrazem, textem, vyprávěním a pamětí. Společně vytvořili několik instalací a krátkých filmů, např. Balika, Bez názvu, bez komentáře, Spisovatelka, Hvězdokupa, Před mořem, Jedno slovo stačí (self-reflecting word), Třpytka. Filip Cenek, spoluautor Spisovatelky a EVIL/LIVE, se podílel na koncepci a instalaci této výstavy.

FOTO: info@fotomisad.cz

Koberce, záclony

GDP 13 04 — 25 05 2011 ,

„Koberce, záclony“ je především název pro živý pódiový projekt improvizované synergie abstraktních zvuků a obrazů. Výstava v Galerii u Dobrého pastýře je výjimečným případem galerijní prezentace tohoto audiovizuální projektu Ivana Palackého (zvuk) a Filipa Cenka (obraz).  Zahrnuje jednak dokumentaci jejich posledního programu, založeného na manipulaci se zvuky vody (H2Oise), jednak instalaci, ve které představí svou extrémně pomalou cestu do zdrojových kódů obou zkoumaných médií.

Z průvodního textu k projektu „H2Oise“: Práce se zvukem si protentokrát bere inspiraci z vizuální oblasti a připomíná zírání do autostereoskopických obrázků: těch obdélníků, které jsou na první pohled jenom shlukem chaotického tečkování, ale za určitých okolností (pohled „za“ obrázek) vystoupí ze změti bodů a kolotání šedých plošek trojrozměrný objekt.
Stejně tak i uprostřed navrstvených terénních nahrávek, není-li sluch zaostřen do určitého bodu, ucho vnořený zvuk nerozpozná a celá kompozice zůstane jen plochým šedým hlukem. Přehráváme-li ovšem nahrávku zpracovanou metodou „zvukové intarzie“ na rozličných aparaturách, všimneme si přirozeně různé míry zaostření: jednou jsou vetknuté zvuky transparentní a vystupují zřetelně nad hladinu, podruhé je slyšíme natolik nezřetelně, že se přirozeně ptáme: „Je to tam vůbec?“

Výstava je „situační“ retrospektivou Cenkovy a Palackého dlouhodobé spolupráce, která započala kolem roku 2003: v první místnosti jsou instalovány zvukové studie ke společné práci autorů, následuje projekce společné práce – H2Oise a závěr expozice je dominantně věnován práci Filipa Cenka se zvukovým doprovodem Ivana Palackého, který je vázán na strojové zvuky diaprojektoru. Pro Cenkův a Palackého přístup je podstatná práce s časem: obdobným způsobem se soustředí k detailu, k jeho obrazovým a zvukovým znehybněním a rozpohybování; pracují s časem jako s tematickou kvalitou, kterou lze abstrahovat v nekonečných variantách.

Galerijní prezentace koncertního projektu mění performativní charakter živé události do fixního, uzavřeného tvaru výstavní instalace. Tato změna prezentačního formátu znamená odlišnou diváckou situaci. Oproti živé prezentaci projektu si v rámci výstavy může divák stanovovat délku i posloupnost vjemů, z lineárního a místně fixovaného sledování živého vystoupení se přesunuje do pozice spolutvůrce. Disponuje výraznější dramaturgickou suverenitou, a to jak z prostorového, tak z časového hlediska. Zvuková a obrazová složka zde není hierarchizována – opět záleží na příjemci, zda jej čte jako rozšířený film nebo hudbu doplněnou obrazem. Ani jedno není „správně“.

Marika Kupková

Foto: misad@volny.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák

Přibližuji, zvětšuji

GK 04 03 — 14 04 2009 , ,

Výchozím tématem instalace Filipa Cenka, Radoslava Zrubce a Gabriela Abrantese je samotný prostor kabinetu ve fyzické i významové rovině. „Kabinet” obecně představuje výukovou pracovnu nebo místnost pro sbírky. Evokuje přízraky preparátů, nedokončených pokusů a ztracených patentů. Jedním z určujících principů kabinetu je redukce vybraných jevů, kterou lze metaforicky chápat jako přibližování a zvětšování těchto jevů z běžné optiky našeho vnímání.

Prostorová instalace je tvořena projekcí a drobnějšími objekty. Projekce ze dvou diaprojektorů je soustředěna do jediného formátu. Kombinuje statické fotografie, filmové výseky, textové titulky a grafické symboly. Projekční rytmus obou diaprojektorů je asynchronní. Obraz a text se nespojuje v jednotné sekvence, ale vytváří jakousi dvou-jedinou syntax. Mizí obvyklá doprovodná role textových titulků, text se stává rovnocenným a částečně nezávislým obrazovým plánem. Projekce připomíná mimovolné obrazy v naší paměti, otisky obrazových vjemů, které přetrvávají, i když je už nevnímáme smysly, mixáž recepce vnějšího světa s vnitřním komentářem.

Projekční provedení odkazuje k polyekranu (obsahově vázanému systému současného nebo postupného promítání fotografických nebo kinematografických snímků), který je v českém kontextu spojován s progresivní expozicí českého pavilonu Expo v Montrealu v roce 1967. Toto srovnání kontrastuje další specifikum instalace – relativní absenci technického progresu a spektakulárnosti. „Rušivý“ zvuk diaprojektorů nebo rám plátna vychýlený z formátu projekce odpoutává diváka od vstupu do diegeze (univerza, kde se příběh odehrává), přestože je celek uvozen podmaninou hudební skladbou o morálním relativismu přátelství.

Projekční celek je zasazen do site-arbitrary instalace, která tematizuje Kabinet jako obranu proti pokušení zaplňovat regály a police.

Marika Kupková

Ze rtů cizí ženy

GM 05 06 — 31 07 2008 , ,

Svět maleb Markéty Mandelíkové obydlují zvláštní postavy, trochu povědomé, snad připomínající ilustrace z dětských knížek, které jsme kdysi četli. Jsou to ale zároveň bytosti trochu zlověstné, napadené melancholií rozpadajícího se světa (nebo světa v přerodu, strženého vírem, který je zároveň vznikáním a zanikáním). Obrazy kolem těchto postav rostou, ale jakoby si jich nevšímaly. I my se přistihneme, že setrváváme u pohybu, u plynutí barev a tvarů.

Stejně tak ve filmech a animacích autorky je přítomen tento pocit plynutí, stále ohroženého zadrhnutím, propadnutím do jiné roviny, do jiného podlaží, na jinou scénu, kde jsou rozestavěny kulisy povědomého filmu.

Nevidím žádný jednoduchý způsob, jak se vztahovat k tomu, co se děje v obrazech Markéty Mandelíkové. Snad nejlépe je rozumět jim jako samomluvě – uvědomované, stále se snažící dospět k dialogu. V této samomluvě, točící se v kruhu, se postupně vynořují myšlenky a obrazy… a většina z nich odstředivou silou kroužící mysli zase zmizí za horizontem vědomí.

Ve své nejčerstvější práci se autorka pokusila vystoupit z kruhu, do nějž se někdy uzavírá práce s obrazem. Delegovala svůj jazyk na „cizí ženu“. Nechala mluvit ji. Tím, jak se Mandelíková dostává až na hranici dokumentu, mění svůj pohled z onoho cyklického, který je jí vlastní, na přímý, najednou velmi jasně definující, kdo kde stojí.
Toto „narovnání pohledu“ je na výstavě zproblematizováno postprodukčním vstupem Filipa Cenka a Vojtěcha Vaňka. To je druhý stupeň, v němž se autorka vzdává svého jazyka. Ovšem s nadějí na dialog – na uzavření kruhu, který předtím sama doplnila (nebo jen na jinou rovinu samomluvy, sdílené více aktéry).

Výstava v Galerii mladých je postavena na riziku, na nejisté vidině zisku plynoucího z dočasného odevzdání se. Takový přístup vyžaduje pokoru, ale také jistou dávku tvrdohlavosti. Markétě Mandelíkové se dostává obojího.

Jan Zálešák