Zkratka CMYK označuje barevný model založený na subtraktivním míchání barev. Setkáme se s ním především u reprodukčních zařízení (tiskáren), která tvoří barvy mícháním pigmentů. Jednotlivá písmena označují azurovou (Cyant), purpurovou (Magenta), žlutou (Yellow) a černou (blacK). Tolik (a o hodně víc) k této zkratce říká wikipedie. Abychom porozuměli výstavnímu projektu Kataríny Hládekové a Filipa Smetany, není nezbytně nutné být odborníkem na fyziku, teorii barev nebo tiskové technologie. Čtyři písmena představují specifický kód a v tomto smyslu jsou zde především metonymií jazyka, kterým můžeme vzájemně komunikovat. Jazykem je v tomto případě malba a v širším slova smyslu umění. Pojmy malby i umění přitom CMYK v mnoha ohledech problematizuje, a lze-li použít trochu otřepaný obrat – dekonstruuje.
Pokud jde o malbu, jedná se o de(kon)strukci doslovnou. Nanesené vrstvy čtyř barev zmíněného barevného modelu jsou téměř bezezbytku odebrány – vidíme je pouze jako inverzi akčního malířského gesta, které je neodmyslitelně spojené s odkazem Jacksona Pollocka. Technika drippingu, k níž CMYK odkazuje, je hluboce paradoxní – na jednu stranu umožňuje vytváření jedinečné, neopakovatelné struktury obrazu, na druhou stranu pro řadu umělců na přelomu 50. a 60. let minulého století představovala impuls ke vzpouře proti důrazu na čistotu média, kterou vehementně prosazoval vlivný kritik a interpret Pollockova díla Clement Greenberg.
Jedním z důsledků této vzpoury je mimo jiné práce s prostorem galerie jako specifickým médiem – s posunutím pomyslného „rámu obrazu“ na samotnou mez (za kterou je samozřejmě celé spektrum přístupů, které své výstupy situují přímo do kontextu každodenní skutečnosti). CMYK je tedy možné číst jednak jako „negativní malbu“, jednak jako objekt, ale také jako site-specific instalaci, která mimo jiné tematizuje samotný prostor galerie (přinejmenším jej vyplňuje intenzivním asfaltovým odérem). Použitý materiál, dehtovaný papír, oslabuje vazbu objektu na koncept malby jako vertikálně umístěného artefaktu – evokuje pochozí plochy plochých střech nebo chodníky, na kterých je čerstvá vrstva asfaltu zasypána jemnou drtí.
Horizontální rovina podlahy je významově spojena s pohybem, s chůzí odněkud někam, tedy se sférou praktických potřeb, která představuje opak kontemplativního postoje, který se od diváka tradičně očekává. V případě CMYKu se ovšem i samotný pohyb – to, jak daleko divák zajde a v kterém místě se rozhodne, že se bude už jednom dívat – stává součástí významového čtení díla. V tomto ohledu se CMYK, přestože se nachází v galerijním prostředí, staví k divákovi v mnoha pohledech podobně jako umění ve veřejném prostoru, které právě s touto nestabilní hranicí svého „rámu“ často pracuje.
Jan Zálešák
Foto: misad@volny.cz
