Přibližuji, zvětšuji

GK 04 03 — 14 04 2009 , ,

Výchozím tématem instalace Filipa Cenka, Radoslava Zrubce a Gabriela Abrantese je samotný prostor kabinetu ve fyzické i významové rovině. „Kabinet” obecně představuje výukovou pracovnu nebo místnost pro sbírky. Evokuje přízraky preparátů, nedokončených pokusů a ztracených patentů. Jedním z určujících principů kabinetu je redukce vybraných jevů, kterou lze metaforicky chápat jako přibližování a zvětšování těchto jevů z běžné optiky našeho vnímání.

Prostorová instalace je tvořena projekcí a drobnějšími objekty. Projekce ze dvou diaprojektorů je soustředěna do jediného formátu. Kombinuje statické fotografie, filmové výseky, textové titulky a grafické symboly. Projekční rytmus obou diaprojektorů je asynchronní. Obraz a text se nespojuje v jednotné sekvence, ale vytváří jakousi dvou-jedinou syntax. Mizí obvyklá doprovodná role textových titulků, text se stává rovnocenným a částečně nezávislým obrazovým plánem. Projekce připomíná mimovolné obrazy v naší paměti, otisky obrazových vjemů, které přetrvávají, i když je už nevnímáme smysly, mixáž recepce vnějšího světa s vnitřním komentářem.

Projekční provedení odkazuje k polyekranu (obsahově vázanému systému současného nebo postupného promítání fotografických nebo kinematografických snímků), který je v českém kontextu spojován s progresivní expozicí českého pavilonu Expo v Montrealu v roce 1967. Toto srovnání kontrastuje další specifikum instalace – relativní absenci technického progresu a spektakulárnosti. „Rušivý“ zvuk diaprojektorů nebo rám plátna vychýlený z formátu projekce odpoutává diváka od vstupu do diegeze (univerza, kde se příběh odehrává), přestože je celek uvozen podmaninou hudební skladbou o morálním relativismu přátelství.

Projekční celek je zasazen do site-arbitrary instalace, která tematizuje Kabinet jako obranu proti pokušení zaplňovat regály a police.

Marika Kupková