Behind the Tree

GK 11 07 — 29 08 2012 ,

Spektakularita, exhibice technologie, podezíravost vůči manipulaci obrazu.

Projekt Miry Gáberové a Ivana Svobody pojednává vztahy mezi plochou a prostorem. Autoři tematizují 3D filmovou projekci, od níž odvíjejí další významy spjaté s plošným a prostorovým zobrazením. Řeší dokumentární nebo spíše dokumentační záznam reality ve vztahu k manipulovanému 3D obrazu, který už realitu vůbec zachycovat nemusí.   (Lev Manovich tyto koncepty označuje jako „kino-oko“ vůči aktuálnímu „kino-brush“.)

Divácká zkušenost s 3D filmovou projekcí je ambivalentní: jedná se jen o další z řady technických atrakcí a marketingových taháků, současně o fascinující posun ke kvazi autenticitě zobrazení. Rozšíření 3D přináší šanci návratu publika do kin, zvýšení výnosů ze vstupného i oslabení dopadu audiovizuálního pirátství. Lze předpokládat, že stále více blockbusterů bude nabízeno ve 3D verzi, ale také, že se tato technologie brzy rozšíří i do sféry TV a domácího videa, čímž ztratí část své nynější exkluzivity.

V projektu Ivana Svobody a Miry Gáberové se mísí pobavená ironie a zaujetí touto „exklusivní“ technologií. Pohybujeme se v paradoxu, kdy zobrazení trojdimenzionální reality prostřednictvím 3D technologie působí nepřesvědčivě a 2D, respektive 2,5D obraz klasické filmové projekce na plátno je stále „nejúčinnějším řešením“. Výstavní instalace staví na odkazu k principu 3D technologie: divák – součást scény. Vztahy mezi 2D a 3D jsou doslovně zpřítomněny v lisovaných rostlin Miry Gáberové, v rámci videa pak krájením hub na plátky, resp. na „plochy“, nebo obsazením někdejšího dělníka lisu do videa. Využitím autentické postavy se otevírá další vrstva reflexe kinematografie, a to vztahy mezi fikčním a non-fikčním filmem. K čemuž  tomu v technologické rovině přistupuje příbuzná polarita autentického záznamu versus technologické manipulace obrazu.

Výstavu lze vztahovat ke kurátorskému projektu „Křehké kino“ v Galerii mladých s ohledem na reflexivitu média filmu i kinematografie jako kulturního průmyslu.

Mira Gáberová (*1979)

Studia

2008 – doktorské studioum na VŠVU Bratislava, Ateliér intermedia multimédia

2000 – 2006 – VŠVU Bratislava,ateliér malby a nových médií
2002 – University of Newcastle, Newcastle upon Tyne, Velká Británie
– Academy of Fine Arts in Budapest
Výběr ze samostatných výstav:

2012 Zaspávanie a ine odchody –  HIT Gallery, Project Room, Bratislava, Slovakia

2011 Birtright –  Umelka Gallery, Bratislava, Slovakia

Scéna –  Galerie Jelení, Praha

2010 Nekonečný okamih pred mojím koncom –  Cyprian Majernik Gallery, Bratislava, (SVK)

Stretnutie – 23 % Gallery , Záhorská Bystrica, (SVK)

Sizyfova láska –  Synagoga – Centrum současného umenia, Trnava, (SVK)

Videoprojection – Bastart Gallery , Bratislava, (SVK)

2008 Private Light – Open Gallery, Bratislava, (SVK)

Edit – Gallery 13m3, Bratislava, (SVK)

2007 Workshop 002 – Tranzit, Bratislava, (SVK)

www.miragaberova.com
Ivan Svoboda (*1980)

Studia

2001- 2007 Akademie výtvarných umění

2004 Kuvataideakatemia, Helsinki, Prof. Jyrki Siukonen

2005 Hochshule fur Bilderde Kunste, Dresden, Prof. Eberhart Bosslet

Ocenění

2010 Henkel Award – National selection

2009 Leinemann-Stiftung  Kunstpreise

2007 Seat Arte emocion – 2nd  Prize

Výběr ze samostatných výstav

2012 Máme doma mola, Enter Gallery, Bratislava (SVK)

2011 Keying White Screen – Člověk z Dunaje, HIT Gallery, Bratislava, (SVK)

2010 Zakázané uvolnění, (s E. Devečkovou, P. Barenyi), Galerie Meet factory, Praha

2009 Nenarozeniny, (s  M. Kwiatkowskou), Entrance Gallery, Praha

2009 Dva Domy, Galerie Mladých, BKC Brno

2008 Gallery by Night 2008, (s M. Ráczem)  FKSE, Budapešť

2008 Cestou z kanceláře, NoD, Praha

2007 Schnirchova 15, (s M. Kwiatkowskou), Galerie Jelení, Praha

2005 A Visitation of black pictures, Galerie ETC, Praha

www.ivansvoboda.net

Marika Kupková

Foto: www.fotomisad.cz

Bad Filming

GDP 05 08 — 29 09 2009 , , , , , , , , , , ,

Bad Filming vychází z parafráze malířského Bad Painting ve smyslu komentování, přestupu nebo parodování tvůrčích konvencí. Médium malby zde nahrazuje audiovizuální tvorba. Výstava je předně zaměřena na videoartové projekty, resp. videa a filmy vytvářené výtvarníky a určené předně pro galerijní prezentaci, které se zřetelně vymezují vůči filmu. Provázanost se odehrává v úrovni využívání výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů nebo v adresnějším odkazu ke konkrétním filmovým tvůrcům a dílům. (V případě Adély Svobodové jde zase o stylově významovou parafrázi filmových titulků.) Transformace těchto kategorií do videoartového rámce je podmíněna zkušeností filmového diváka, jemuž ale současně nedovoluje uplatnit obvyklé recepční postupy, protože se vymyká obvyklým narativním a žánrovým modelům. Charakterizuje ji nedourčenost mobilizující diváckou recepci, jinak řečeno podněcování diváka ke zkoumání vlastní recepce.

Na výstavě jsou zastoupeni Adéla Babanová, Jan Bušta, Petra Hermanová, David Landa, Viktor Takáč, Mark Ther, Patrick Sedlaczek, Ivan Svoboda, Adéla Svobodová, Marcela Vorlíčková, Dušan Zahoranský a Kateřina Zochová. Navzdory vstupní koncepci je do výběru absolventů výtvarných škol zahrnut i absolvent katedry režie FAMU Jan Bušta, u jehož foršpanu k připravovanému hranému filmu lze nacházet obrácený směr působení. (Jeho animovaný storyboard může fungovat jako „už hotové“ videoumění.)  Další posun spočívá prolínání prvků filmových a televizních žánrů (příkladně u Adély Babanové, Marka Thera nebo Dušana Zahoranského).

Výstava odkazuje k faktu, že obě sledovaná média – film a videoart – nejsou  mediálně čistá.  Videoart měl od svých počátků charakter mediálního hybridu nebo intermédia par excelence. Právě jeho hybridní forma zviditelňuje rysy kolidujících médií.  Projekt naznačuje některé z oblastí jejich průniků a souvztažností.

Marika Kupková

Foto: misad@volny-cz

Dva domy

GM 07 01 — 28 01 2009

V roce 2009 představí v Galerii mladých své práce jako první Ivan Svoboda. Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (ateliéry profesorů Jana Hendrycha, Miloše Šejna a Jiřího Příhody) je autorem série videofilmů, které spojuje výrazný rukopis odrážející se jak v oblasti práce s vizualitou, tak v budování narativu. K charakteristickým rysům Svobodovy práce patří prolínání filmového obrazu s textovými vsuvkami. Autor se inspiroval filmovými „dovětky“, které stručně líčí osudy hrdinů následující v „budoucím“ čase. V struktuře Svobodových filmů hrají tyto textové části dvojí roli – jednak rozvíjejí kamerou zachycený příběh (komentují a doplňují jej), přitom slouží i jako výrazný esteticky autonomní prvek. Velká pozornost je pak přikládána i kompozicím jednotlivých záběrů – Svobodovy filmy jsou opakem roztřeseného těkavého obrazu, s nímž se u videoobrazu můžeme často setkat. Zde je většina scén snímána statickou kamerou – volba úhlu záběru, kompozice scény, jednotlivé předměty, všechny tyto prvky může divák vnímat déle a registrovat i detaily, které jindy unikají pozornosti.
Způsob, jakým Svoboda postupně rozvíjí děj, je blízký dokumentárnímu stylu. Postupně jsou nám odkrývány informace, které instinktivně skládáme do významově koherentní mozaiky. Potíž se je v tom, že autor nám těchto kousků do skládačky neposkytne nikdy dost na to, aby se spojily do uceleného obrazu, nebo aby mohly být čteny jako příběh s jasně definovaným počátkem na jednom konci a pointou na konci druhém.
Tvorba Ivana Svobody patří k proudu českého videoartu, který vychází především z klasického filmového jazyka (v tomto ohledu jsou jeho práce blízké např. Marku Therovi). Významnou roli v nich sehrává příběh, jakkoli může být epizodický a někdy téměř absurdní ve své nedopovězenosti. Při sledování příběhu ovšem ze zorného pole nijak nemizí formální aspekty (vedle obrazové mají Svobodovy práce i zajímavou zvukovou rovinu).
Po loňské výstavě Interview – Zurich Adély Babanové budou Dva domy další výstavou založenou čistě na videu – na rozdíl od jediného filmu promítaného na maximální možnou velikost „plátna“ budeme mít tentokrát možnost ve složitější instalaci sledovat čtyři autorovy práce, mezi nimi i dvě dosud neprezentované (Ermitáž v roce 1990 a Byt číslo 20).

Jan Zálešák