Till the Blue Skies Drive the Dark Clouds Far

GK 21 01 — 03 03 2010

V posledních deseti letech se jméno Jana Nálevky (1976) objevuje v programech brněnských galerií poměrně často. Za jednu z příčin můžeme považovat skutečnost, že Nálevka patří k první generaci studentů FaVU, takže zde vždycky byl tak trochu doma. Jinou příčinou může být v Brně tradiční pozornost k novým možnostem konceptu a minimalismu („Tady je Valochovo“). Jak ale léta plynou, je zřejmé, že na významu nabývá třetí z možných příčin. Nálevkova tvorba je v našem prostředí výjimečná svou systematičností a koncentrovaností. Nálevka dodržuje pevně daná formální schémata (je formalistou par excellence) a zajímavě odkazuje na prostor existenciálních emocí nebo konzumní a politické realitě.

Videoinstalaci Sometimes It Hurts Nálevka poprvé vystavil na kolektivní výstavě Spiknutí v ústecké Galerii Emila Filly. Následující rok ji zařadil mezi projekty na samostatné výstavě Until The Morning Comes (Dům umění, České Budějovice). Kvůli výstavě v Galerii Kabinet ji upravil, aby vyhovovala prostoru galerie a její „kabinetní“ identitě.

Sometimes It Hurts je založena na klasickém půdorysu Nálevkových prací. Vlastně nás seznamuje s dokumentací činnosti, při níž „popsal“ monotónními šrafurami způsoby běžně dostupné sešity. Neobvyklým způsobem pouze naplnil jejich účel. Tématem kreseb je ale kresba samotná. Avšak jsou to kresby?

Názvy instalace a výstavy (jako obvykle jsou to ready-made) poukazují na možný zadní plán celého konceptu, na citovou vazbu k této činnosti (či snad příčinu). Součástí autorovy strategie ovšem zůstalo, že k možným (!) zadním plánům nic nedodává.

Nálevkovo portfolio se rozrůstá o díla, v nichž je důležitý systém, proces a napětí mezi abstraktní uměleckou formou a symboly. V případě Sometimes It Hurts k nim přibývá napětí mezi kreslením a psaním. V tomto smyslu se mi vybavuje poznámka Radima Labudy k vlastním „škytacím“ videům. Škytání označil za hlasový projev, který v nás vyvolává myšlenku na řeč. Mám pocit, že Labudova videa mají s Nálevkovým „krasopisem“ něco společného.

Jiří Ptáček

Foto: misad@volny.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák

Ribba (30×40 cm)

GK 23 09 — 28 10 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava Ribba (30 x 40 cm) se v Galerii Kabinet ocitla poněkud nečekaně. Její rychlá příprava byla dána nutností poradit si s náhle uvolněným prostorem ve výstavním plánu. Základní jednotící prvek výstavy – dýhový rám o rozměru 30 x 40 cm – na první pohled nepůsobí jako dostatečně nosný koncept ani jako příliš velké lákadlo, z něhož by se dalo vycházet při oslovování autorů. Při vědomí genealogie vzniku této výstavy má ovšem volba rámu prodávaného v obchodním domě Ikea poměrně zjevné konotace.

Jmenovaný obchodní dům zakládá svou úspěšnou strategii na tom, že nabízí zboží dobře odpovídající rychlé době, v níž už nábytek tolik neslouží jako předmět trvalého soužití, ale spíše jako sezónní zboží, které rychle a elegantně vyplní potřebný prostoru a po obnošení může být bez velkého sentimentu vyměněno.

Nábytek Ikea stále více představuje jakýsi neutrální kód, který prostupuje byty napříč celou Evropou. Stejně tak rámy Ribba nepřitahují pozornost k tomu, co v galerii není (a mohlo být), ale vytvářejí neutrální pozadí pro jednotlivé umělce, kteří do nich prostřednictvím své práce vstupují. Výběr autorů pro výstavu byl vědomě spíše volný a pocitový. V pozadí konkrétních oslovení ovšem stálo vědomí, že se v  práci dané umělkyně nebo umělce projevuje zaujetí drobnějším formátem, na kterém se často odehrávají podstatné kroky individuálního směřování a tvůrčího vývoje.

Jediným skutečně limitujícím prvkem byl formát, proto se na této výstavě setkáváme s celou škálou formálních přístupů a řešení. Zatímco některým autorům nabídla tato výstava příležitost představit starší, dosud nevystavené práce, jiní pracovali přímo pro dané zadání a vědomě se vyrovnávali jak s těsným kontextem konkrétního rámu, tak s celkovým, trochu bazarovým charakterem výstavy. Věříme, že tento ne zcela obvyklý přístup ke koncipování skupinové přehlídky otevřel prostor pro srovnání a nové pohledy na práce autorů, z nichž někteří jsou již včleněni do těsných interpretačních schémat.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz