Obrazy Jany Babincové vzbudily můj zájem již roku 2003, kdy tuto sféru mladá umělkyně pro sebe objevila. Bylo to během jejího magisterského studia v ateliéru Petra Kvíčaly na brněnské FaVU VUT. Studium magisterské absolvovala na olomoucké universitě, již tehdy se hodně zabývala malbou, především svými oblíbenými detaily periférie, které v nejradikálnějších případech redukovala na hladce malovaný geometrický detail. Že pokračovala ve studiu právě v ateliéru tohoto brněnského umělce, bylo jistě pro její další tvorbu optimální. Uvědomovala si různé možnosti geometrické abstrakce, její historické proměny i aktuálnost problematiky, vyrůstající z možnosti aplikace určitého konceptu jako myšlenkového vzorce „na počátku“. Vždy je to něco, co lze verbalizovat jako pravidlo hry, které se pak v procesu vzniku díla uplatní. Hranici takových racionálních konceptů, jak je známe především z tvorby některých neokonstruktivně pracujících umělců, ovšem umělkyně překročila, a to v okamžiku, kdy si uvědomila, že lze vytvářet geometrické repetitivní struktury na principu kódování zvoleného textu, přiřadíme-li ke každé barvě určitý grafém. A rádi uvěříme i tomu, že se jí takový vlastní kódovaný geometrický obraz poprvé objevil ve snu, takže potom do čtverečkového rastru transkribovala dětskou modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku … a že přirozeně potom chtěla vidět, jak budou vypadat „její“ transkripce Otčenáše v několika jazycích – česky, slovensky, německy, anglicky, francouzsky. To již bylo skutečně soustavné rozvíjení nové problematiky – vytváření geometrického obrazu jako výsledek kódování různých textů … Na počátku musí být dvojí determinace : volba geometrické syntaxe určitého typu v celé možné škále od jednoduchého repetitivního řazení až po složité, komplexní struktury. A kód v podobě přiřazení určité barvy ke každému grafému abecedy užitého jazyka. A právě toto bezprostřední sepětí, tato „transkripce“ určitého textu do podoby zvolené geometrické struktury, řazení atd. je zdrojem vlastní nové, překvapivé informace. Protože takové dílo má smysl jedině tehdy, jestliže autorka pravidlo aplikuje naprosto přesně … Neboť víme, že struktura jazyka, následnost grafémů je ryzí jazykovou konvencí, která nám umožňuje perfektně se dorozumět mezi sebou, ovšem má svá vlastní pravidla. Transkripce textu do takové vizuální podoby pak logicky vede k tomu, že vznikající struktury nemohou být nositeli přesného řádu, jak to známe od umělců, kdy je konceptem třeba systematické opakování určitého vizuálního vzorce (příklady : Jan Kubíček, Petr Kvíčala) ale naopak jeho jedinečné, neopakovatelné narušení, více či méně nápadné objevování se určitých nepravidelností, daných do jisté míry již charakterem zvoleného jazyka a do důsledků potom konkrétním textem. Tento absolutní vzájemný vztah mezi obrazem a textem, který jej zcela a bez výhrad determinuje, považuji za skutečný objev pro současnou geometrickou malbu, příjemně rozšiřující sféru, které se víc dotýkala vizuální poezie – u nás jako jediný kódovaní, ovšem v úplně jiné podobě, užíval a užívá Ladislav Nebeský. Pro brněnskou výstavu připravila umělkyně nové práce, stvrzující, že ve svém zkoumání nalézá i další aspekty a že se její postoj svým způsobem proměnil a obohatil : dřívější DECODE IT se změnilo v CODE IT. U skladby Dopis pro dceru, 2007, se obrací nejen ke své zatím neexistující dceři, přičemž klíč k dekódování zachovává autorka pouze pro ni – a nás dřív vyzývá, abychom akceptovali tuto novou formu komunikace. Ve velikém triptychu Kopečná, 2007 jako by se vracela k svým olomouckým zájmům o periférii nejen jako o lapidární geometrii, ale také jako o prostředí jazykové komunikace, prostředkované začleněnými kódovanými nápisy. Překvapujícím, přesvědčivým přínosem brněnské výstavy je ovšem také autorčino první vykročení z teritoria malby k novým technologiím : interaktivní počítačová projekce, při které umělkyni naopak zaujala možnost „otevřít dílo směrem k divákovi“ (to je samozřejmě narážka na různé podoby toho, co si můžeme představit pod termínem Umberta Eca „opera aperta“) a poskytuje tak každému z nás příležitost, vytvářet na stěně vlastní kódované obrazy na základě textu, který si podle svého zájmu zvolíme. Můžeme v tom vidět i dnes tak populární požadavek sociální interakce, samozřejmě ve velice subtilní podobě, při respektování pravidel, daných záměrem umělkyně, která se v Galerii mladých – i když se zde neobjevují starší, již ověřená díla – představuje jako další významná osobnost naší mladé scény.
Jiří Valoch
Foto: archiv autorky
