Hands Free Breast Pump

Aktuality 11 05 — 03 09 2011 , , , , , , , , , , , ,

Když si zadáte do internetového vyhledávače heslo „Hands Free Breast Pump“, vyskočí reklamní fotografie s bizarním předmětem, který umožňuje matkám odříkávat mléko, ale současně také telefonovat, psát na počítači, případně se se sklenkou v ruce bavit s přáteli na večírku. Vedle této pumpičky existují desítky kuriózních předmětů, jejichž vstup na český trh zapříčinila změna společenského přístupu k mladým matkám. Marketingová oddělení uvědomila, že matky jsou výraznou kupní silou, a tak se miminka objevují i v reklamách na výrobky, které jim nejsou primárně určené, případně vznikají nové produkty pro nastávající matky od masáží břicha až po speciální koncerty. Cílem projektu Hands Free Breast Pump je komentovat tento trend prostřednictvím umělecké reflexe, která reaguje ironickým nadhledem, sarkasmem, případně i kritikou některých bizarních situací. Ústředním tématem projektu je tedy komercializace mateřství, humorný a ironický přístup k přemíře reklamních motivů mateřství a těhotenství, reakce na produkty pro mladé matky a otce, jejichž účel či forma působí podivně, a dekadentní interpretace motivu těhotenství a mateřství.

Kurátorka: Silvie Šeborová

Foto: misad@volny.cz

Kokoland II.

GM 05 05 — 27 05 2010

Před dvěma lety se Jana Kochánková představila v brněnské „výlohové“ Galerii Potraviny jako Americká sochařka KOKO. Jako sochařku jsem ji až donedávna vnímal i já. Charakteristický rukopis její práce – kumulace různých předmětů, které dohromady drží divoce kolorovaná vrstva sádry – mi dobře zapadal do trendu, který v roce 2007 na naší scéně „institucionalizovala“ výstava Forma následuje… risk, připravená manželi Ševčíkovými a Monikou Mitášovou. Zpětně nelze přehlédnout (sebe)ironický podtext, který se v případě zmíněné brněnské výstavy váže nejen k ostentativní záměně národní identity, ale také k profesnímu vymezení. Jana Kochánková je jistě sochařkou, přitom je zároveň performerkou, malířkou a autorkou oděvního designu. Galerie pro ni proto nepředstavuje výlučný rámec autorského vyjádření – tím může být stejně tak dobře ulice nebo stánek na módním veletrhu.
Navzdory dosud řečenému je Kokoland II. třeba číst v kontextu jeho umístění v galerijním prostoru. I když si Kokoland vytváří vlastní prostor autonomie (stejně jako každý správný stát), je to autonomie umění a všeho toho, čím se umění odlišuje od „světa tam venku“. Uvažujeme-li o Kokolandu jako o státu, podobá se ze všeho nejvíc dočasné autonomní zóně, která se krátce otevírá v příhodném místě a čase. První variantu Kokolandu vytvořila Jana Kochánková v pražské MeetFactory a už tam byly přítomné prvky, jež určují i výstavu v Galerii mladých. Jednotlivosti, často pitoreskní „nalezené předměty“ přitahující pozornost k sobě samým, se v Kokolandu skládají do jednoho formálního celku (byť poněkud heterogenního). Jednotlivý objekt sice nepozbývá vlastní místo a význam, podřizuje se nicméně celku instalace.
Dispozice Galerie mladých (dva prostory oddělené od sebe krátkým schodištěm) vnáší do instalace patrný předěl. U pomyslných hranic Kokolandu, v „tranzitním prostoru“ horní části galerie stojí trojice podivných bytostí, lidí-zvířat. Hlavnímu galerijnímu pak prostoru dominuje „chýše“ sbitá z latí a potažená kusy oblečení ztuhlého vrstvou sádry; ze stropu visí několik předmětů, možná jsou to kuželky, možná usekané údy malých zvířat. Vnitřek chýše je pomyslným středem instalace, místem obřadu a rituální transformace a také jedním z míst, v němž se může nehybná instalace otevřít k přesahu do časového rozměru akce.
Kokoland II. mimo jiné odráží posun v aktuální práci Jany Kochánkové. Ve srovnání s pražskou instalací, která pro mě představovala vizuální paralelu bezstarostného potulování současné módy a hudby v období na rozhraní 70. a 80. let minulého století, je atmosféra brněnské instalace vážnější, i když jí nechybí barvitost, pro autorku typická. Připomíná to přechod od poetistické hravosti k surrealistickému bloudění v říši snů. Stejně jako sen také Kokoland představuje zvláštní území, jež má svůj vlastní jazyk, dá se na něj vstoupit, lze o něm podat zprávu, nikdy se v něm ale nedá trvale usadit.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz