Moře slunce, tak zní překlad exotického názvu výstavy Terezy Sochorové. Toto slovní spojení probouzí představivost, připomíná nám „suchozemcům“ daleké břehy omývané mořem, které je samo symbolem nekonečna. Přitom je to i obraz blízký – jako když v letním dni obrátíte hlavu vzhůru a slunce vám zalije oči světlem až k oslepnutí. Obojí, jak cesty do daleka, tak tiché setkávání s věcmi, které jsou ve svém celku nevstřebatelné, patří k základním motivům práce Terezy Sochorové.
Memma i hellan paalen je do jisté míry pokračováním projektu Le sol absorbe l´eau (Země pije vodu), respektive jeho části nazvané Balika. Je to DVD s animacemi autorů z okruhu brněnské FaVU vzniklými na základě kreseb mladých lidí, které Sochorová přivezla ze své cesty do africké Guiney. Samotný způsob, jakým se v tomto projektu setkala charitativní činnost (výtěžek z prodeje DVD je určen na pomoc guinejským dětem) s uměleckým vyjádřením, a to, jak se zde individuální autorství „rozpustilo“ v kolektivní práci, by stálo za samostatný text. V souvislosti s výstavou v Galerii mladých je podstatné to, že jedním z guinejských autorů originálních kreseb byl i Jean Fara Tonguino, pro kterého setkání s Terezou Sochorovou a účast na projektu Balika znamenaly impuls k další práci. Jeanovy příběhy nechala autorka přeložit a společně s kresbami, které jsou v GM vystaveny samostatně, je sestavila do ilustrované, česko-francouzské knížky Venkovské příběhy (Histoires rurales, vydal kolektiv Fiume, 2009), která bude k nahlédnutí i k zakoupení v GM.
Gesto, jímž se autorka vzdala části „svého“ místa v galerii, místa, kde by podle tradičních představ měla prezentovat umělecká díla osvědčující její řemeslnou vyspělost, talent a hloubku myšlení, zcela zapadá do jejího pojetí práce. Ta se jen výjimečně odehrává jako osamocený tvůrčí zápas – daleko častěji se rozvíjí v dialogu, společné práci. Ne vždy je ovšem možné hledat cestu společně s druhými, nebo, jinak řečeno, ne všechny cesty se odvíjejí v rovině putování po tomto světě.
Slunce, respektive světlo, které stojí v názvu výstavy, je hlavním tématem instalace ve spodní části galerie. Stejně jako se „neviditelné“ světlo v krystalu rozkládá do barevné tóniny, tak jsou i v jednotlivých prvcích instalace zviditelňovány různé aspekty světla jako duchovního symbolu. Pro výtvarné umění je světlo a jeho symbolika, rozvíjená snad všemi duchovními systémy všech civilizací, jedním ze základních témat. V kontextu současného umění, jemuž dominuje (sociální a institucionální) kritičnost a (politická) angažovanost, ovšem působí otevřená a přímá práce s duchovní symbolikou překvapivěji (skoro bych chtěl říct: radikálněji) než většina šokujících obrazů, otevřených zpovědí a nekompromisního aktivismu.
Kresba Honzíka Holcmanna, kterou si Tereza Sochorová vybrala jako určitý leitmotiv výstavy, může proto být vnímána i jako vtipný komentář konkrétní situace – světlo se do galerie, stejně jako do nakreslené psí boudy, může dostat pouze skrze komplikovaný systém zrcadel. To, co vidíme uvnitř potemnělého prostoru, sice není slunce, ale budeme-li sledovat stopy světla, můžeme k němu najít cestu.
Jan Zálešák
Foto: archiv autora
