Kolektivní přehlídka Pilotní šetření je úvodní výstavou celoročního programu Galerie mládí. Na shromážděném vzorku děl, která se v uplynulém desetiletí objevila v českém výtvarném umění, je ověřována existence základní sady otázek spojených s celkovým zaměřením projektu. Ta hlavní zní: Za jakých okolností se dětství a mládí stávají tématem, materiálem či prostředkem uměleckého vyjádření?
Mládí je pro většinu (budoucích) umělců obdobím, během kterého formují své představy „o umění a umělci“, tedy i o nich samých. Konfrontují se s představou, že se „jimi“ stávají, sžívají se s novou identitou, vymezují se vůči ní. Pokud k tomuto procesu dochází v raném věku (nejčastěji v období dospívání), postupně přijímají také identitu „mladých umělců“, z velké části připravenou kurátory, galeriemi, přehlídkami mladého umění, atd. Program Galerie mládí si klade za cíl ptát se, jak umělec tyto dvě identity definuje a redefinuje, a také, jak pohlíží na etapu lidského života utvářející představivost a priority člověka, od určitého okamžiku reflektované právě z pozice výtvarného umělce.
Pilotní šetření je otevřené spektru zpětných pohledů na mládí. Z ohromné masy potenciálně zařaditelných děl byl vybrán malý historický vzorek ve víře, že jednotlivá díla mohou srůst v celek, který téma sice rozevírá vícero směry, ale obsahově se dotýká a prostupuje. Pilotní šetření je sociologický termín. Označuje nestandardizovaný postup ověřování, zda v populaci jistá informace existuje. Výstava po něm pojmenovaná je podobným pokusem podchytit, jestli námi hledané informace existovaly v nedávné minulosti. Pokud Pilotní šetření dospěje k jejich identifikaci, další výstavy programu se od nich budou odvíjet.
K vystaveným dílům:
Pakliže návštěvníkovi BKC připadají kresby Václava Stratila povědomé, nemýlí se. Před dvěma lety byly v jiné galerii BKC součástí autorovy samostatné výstavy Dobrý pastýř. Stratilem obarvené tabulky s latinskou gramatikou (učební pomůcky jeho otce) se ale na Pilotním řešení ocitly jednak kvůli jejich funkci, jednak je jejich opětovné zařazení připomínkou Stratilovy dlouhodobé fascinace autoritou a rodinnými vztahy, jejímž byla výstava Dobrý pastýř posledním příkladem.
Školen autoritou je také malý chlapec z animované Ursonáty Pavla Ryšky (2005). Nimrá se v talíři písmenkové polévky a je za to důrazně pokárán otcem. Konkrétní rodinný konflikt je ovšem pouze expozicí symbolicky uchopené narace s noetickými a metafyzickými obsahy. Systémem odkazů k avantgardnímu umění se Ursonáta vztahuje rovněž k problematice kódování a dekódování umění.
Z ryze osobní zkušenosti vyšla Tereza Stejskalová. Když jí byly čtyři roky, vymysleli s bratrem šifru BADELIDA. Stejskalová se k ní nedávno vrátila a začala ji umisťovat do galerií. A přestože ji návštěvník nemůže vzít za vlastní, funguje jako spouštěč vzpomínek na rozlehlý prostor dětské představivosti. Objekty a obrazy Jana Slámy (2010) jsou imaginativní reakcí na staré televizní obrazovky. Jsou v nich „objevovány“ stopy pořadů pro děti, jakési duše postaviček, na kterých nám tolik záleželo a které nějakým způsobem musí nadále žít v hlubších vrstvách paměti, připraveny nám kdykoliv znovu povědět, co vědí o světě – pouze se na to umět zeptat. Působivost Slámových děl podtrhuje autorova nezkrotná tvořivost. S prostorem kolektivní paměti nakládal také Jiří Havlíček, když do své ikonické animace Tip et Tap par mémoire (2001) pozval slavné hrdiny dětských večerníčků. Do příběhu se ovšem postupně vkrádají pocit opuštěnosti, melancholie a smrt – temné stíny dopadající na naši dospělost.
Kristofer Paetau dlouhodobě spolupracuje s českým umělcem Ondřejem Brodym. Jeho akce Trest byla součástí uměleckého projektu Kiez Avantgarde Kunstschule, který Paetau, Brody, Ivars Gravlejs a Avděj Ter-Oganjan uspořádali pro berlínskou mládež v roce 2005. Malé děti se v ní nevědomky účastní rituálního trestu politika, k němuž osobně necítí nenávist. Manipulativní aspekty vykazuje rovněž Obrys skupiny ●. Původně rozsáhlejší nástěnná kresba z roku 2005 je v galerii zopakována třemi výjevy. Na vernisáži ho vybarvily děti předškolního věku. V těchto omalovánkách, jinak populárním médiu (uni)formování dětské představivosti, je problematizován proces ukládání vizuálních informací, který v tomto případě vyvolává etické otázky.
Nejstarším dílem na výstavě je video Pavla Humhala Lída a Vendy (1999) zachycující orgiastickou oslavu dvou dospívajících dívek. V Humhalově tvorbě zastupuje větev sondování sociálních situací a dodnes šokuje obnažeností komunikace a emocí obou aktérek.
Jiří Ptáček
Foto: misad@volny.cz
