Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla

GK 01 07 — 23 08 2015 ,

Na začátku „příběhu“ této výstavy stojí zaujetí kulturami, které s jistou dávkou idealismu stavíme do protikladu vůči naší konzumní a přetechnizované společnosti. Nezávisle na sobě si moment cesty jako přelomové zkušenosti prožily obě vystavující autorky – Barbora Fastrová například v Peru, Johana Pošová na Islandu – a pro obě byla tato zkušenost jedním z podnětů pro společensko kritický komentář, který je přítomen i na této výstavě. Pro tento příběh je samozřejmě podstatnou i okolnost přátelství a umělecké spolupráce obou autorek, která byla institucionálně rámovaná jejich společným studiem v Ateliéru fotografie na VŠUP v Praze. Fascinace tzv. tradičními kulturami a přírodními národy je vedly k pozorování jejich panoptikálních otisků a evokací v našem prostředí. Navštívily tohoto druhu esenciální instituci: monstrózní zábavní komplex Tropical Islands u Berlína. 24 hodin denně, v zastřešeném areálu si zde lze spolu s wellness, restauracemi a obchody pohodlně užívat i kvazi tropický prales, mořské laguny a další atraktivní cíle exotických dovolených. Z této návštěvy pak vzniklo video, jehož projekce je zde instalována na zídku parodující kašírované kulisy zábavy. Pěnový had, který by mohl současně sloužit jako zábradlí nebo výzdoba restaurace, vypráví příběh s medúzou a její zaměnitelností s igelitovými obaly jako odkaz k „legendě“ jistého ekologického aktivisty o vlastním vynálezu přístroje na čištění moře. Třetí z instalací, ready made stavící obskurní masážní přistroj do pozice sexy emblému, poukazuje na sexuální dimenzi hromadění zboží, který produkuje a široce distribuuje naše společnost.

Je na místě zmínit zde Guy Debordovy společensko kritické názory z 60. let, v nichž označuje kulturu pozdního kapitalismu termínem spektákl, jehož strategie vykořisťování spočívá v nátlaku ke spotřebě a duševní pasivitě a kdy v zájmu trhu nastal rozpad ostatních hodnot. V tomto smyslu není přístup autorek „mesianistický“, nepodněcuje ke správným cestám nebo ideálním východiskům, ale s mírným pobavením a zděšením současně upozorňuje na nahrazování autenticity prožívání prázdnými náhražkami. Kritický charakter je obsažen také ve vztahu autorek k domovskému médiu fotografie. Pořizování a publikování fotografií jako suvenýrů z cest, kdy fotoaparát a kamera účinkují jako držitelé moci, jsou parafrázovány v pohlednicích s fotografiemi autorek, které si návštěvníci výstavy mohou odnést jako „památku na výstavu“. Výtvarný jazyk tak pro autorky představuje skoro až pitoreskní prostředek, jak formulovat „schizofrenii“ člověka, který chce žít svobodně a současně ví, že to nedokáže.

 

Marika Kupková