Diaprojekce a animace Kateřiny Zochové a Davida Landy, studentů pražské AVU, jsou křehkými, citově zabarvenými, převážně melancholickými mikronaracemi.

Následnost krátkých fotografických sekvencí ve vystavené diaprojekci staví před diváka úkol utkat „příběh“ z náznaků a vizuálních spojení. Strojové tempo karuselu utváří jednu z časových dimenzí vyprávění. Další objevujeme jako vnitřní časy jednotlivých sekvencí, přičemž rozeznat je nám pomáhá pohyb aktérů i zaznamenávající osoby/kamery. Vnější a vnitřní čas se od sebe odpoutávají, sílí pocit neskutečna.

Ještě nekompromisnější k „vyprávění“ jsou Zochová s Landou v animacích. Dorazili v nich až na samou mez ustavování příběhu, jako by chtěli, abychom (spolu s nimi?) přicházeli na to, kdy se z nesourodých obrazů vyloupne něco, co můžeme pochopit jako „děj“ a jeho „emocionální zabarvení“ (atmosféra).

S tím vším také souvisí vystavení kreseb užívaných Landou a Zochovou při animacích. Nejde tu o to, že můžeme prostudovat původní materiál, který autoři skenují a rozpohybují v počítači. Seřazeny do řady na stěně a rozsypány po podlaze, jsou dvěma konstelacemi obrazů, ve kterých se orientujeme odlišným způsobem a v závislosti na tom a na celku výstavy jí přisuzujeme i určitý smysl na úrovni narace.

Zaklínadlo je vlastně reflexí aktu „vyprávění“. Tak, jak je pro současné výtvarné umělce příznačné,  odkrývá „obsah“ v podmíněnosti k jeho formálním aspektům. Jestliže jedním z témat výstavy stávají vzpomínky (viz. dosud nezmíněná intimní promluva v nahrávce pro sluchátka), pak je dobré připomenout, že podle současných poznatků vědy, se vzpomínání (utváření vzpomínek) nápadně podobá konstruování příběhů. A když to rozvedeme, vzpomínky jsou vlastně taky takový animovaný film, jehož samostatná políčka jsme dali dohromady, abychom trochu lépe rozuměli sobě a životu. Vzpomínat ovšem zároveň znamená  nevidět (nerozpomenout) „zatmívací intervaly“, mezery či škarpy, jimiž je paměť rozvrásněna.

Jiří Ptáček

Foto: misad@volny.cz