OČI PŘETÉKAJÍ, VÍČKA ALE NEPŘIVÍRÁŠ

GK 28 10 — 01 12 2015

Nad minulými kolážemi Kateřiny Zochové (1986) jsem si zkoušel představit, co pro ně znamenaly polštářky prstů, jimiž posouvala ústřižky fotografií po skle skeneru. Uspokojivé pro ni bylo, když nalezla polohu, kdy jednotlivě působily nahodile, ale v sérii jako kontrolovaná abstraktní mikronarace. A jako by v tom musela být důležitá nervová zakončení prstů – dotknutí se fotografického papíru a sklouznutí po skle o tu nejmenší vzdálenost, v níž lze zahlédnout návaznost i přerušení.

Název výstavy Oči ti přetékají, víčka ale nepřivíráš, a také autorský text, jež na výstavě zaznívá, definují určitou výchozí situaci. Je jí uvíznutí v proudu obrazů. Cosi, co už není vyhrazeno geekům, ale je každodenností stále většího počtu z nás. Oči přetékají, ale stejně je nezavřeme. Plujeme v obrazech, i když většinou netečně, pouze kvůli přítomnosti v nich. Občas se k nim však přeci jen nějak zachováme. Nemusíme rozumět tomu, co nás k tomu vedlo. Chvilkový záchvěv zájmu. Nekonkrétní projev subjektu. Vyklonění se z mrákotného stavu.

Tehdy a tentokrát mají společné „pohnutí o nejmenší možnou veličinu“. Fyzický a mentální význam pojmu pohnutí záměrně neodlišuji, jedná se o příliš spojité nádoby. Způsob, jakým to Zochová zprostředkovává, stále neumím pojmenovat lépe než jako jemnocit. Podobná smyslová a emocionální citlivost, klidně řekněme přecitlivělost, i když to chachar vyhodnotí jako negativum, je ale vyžadována také od nás. A mimochodem: na výstavě je také hudební nástroj, k jehož rozezvučení jsou nejvhodnější konečky prstů.

Jiří Ptáček

Foto: www.fotomisad.cz

RUCE

GDP 24 09 — 29 10 2014 , , , , , , , ,

… a tehdy paže dostala pokyn a…

Kurátor Jiří Ptáček

Foto: info@fotomisad.cz

Zaklínadlo

GM 23 03 — 28 04 2011 ,

Diaprojekce a animace Kateřiny Zochové a Davida Landy, studentů pražské AVU, jsou křehkými, citově zabarvenými, převážně melancholickými mikronaracemi.

Následnost krátkých fotografických sekvencí ve vystavené diaprojekci staví před diváka úkol utkat „příběh“ z náznaků a vizuálních spojení. Strojové tempo karuselu utváří jednu z časových dimenzí vyprávění. Další objevujeme jako vnitřní časy jednotlivých sekvencí, přičemž rozeznat je nám pomáhá pohyb aktérů i zaznamenávající osoby/kamery. Vnější a vnitřní čas se od sebe odpoutávají, sílí pocit neskutečna.

Ještě nekompromisnější k „vyprávění“ jsou Zochová s Landou v animacích. Dorazili v nich až na samou mez ustavování příběhu, jako by chtěli, abychom (spolu s nimi?) přicházeli na to, kdy se z nesourodých obrazů vyloupne něco, co můžeme pochopit jako „děj“ a jeho „emocionální zabarvení“ (atmosféra).

S tím vším také souvisí vystavení kreseb užívaných Landou a Zochovou při animacích. Nejde tu o to, že můžeme prostudovat původní materiál, který autoři skenují a rozpohybují v počítači. Seřazeny do řady na stěně a rozsypány po podlaze, jsou dvěma konstelacemi obrazů, ve kterých se orientujeme odlišným způsobem a v závislosti na tom a na celku výstavy jí přisuzujeme i určitý smysl na úrovni narace.

Zaklínadlo je vlastně reflexí aktu „vyprávění“. Tak, jak je pro současné výtvarné umělce příznačné,  odkrývá „obsah“ v podmíněnosti k jeho formálním aspektům. Jestliže jedním z témat výstavy stávají vzpomínky (viz. dosud nezmíněná intimní promluva v nahrávce pro sluchátka), pak je dobré připomenout, že podle současných poznatků vědy, se vzpomínání (utváření vzpomínek) nápadně podobá konstruování příběhů. A když to rozvedeme, vzpomínky jsou vlastně taky takový animovaný film, jehož samostatná políčka jsme dali dohromady, abychom trochu lépe rozuměli sobě a životu. Vzpomínat ovšem zároveň znamená  nevidět (nerozpomenout) „zatmívací intervaly“, mezery či škarpy, jimiž je paměť rozvrásněna.

Jiří Ptáček

Foto: misad@volny.cz

Bad Filming

GDP 05 08 — 29 09 2009 , , , , , , , , , , ,

Bad Filming vychází z parafráze malířského Bad Painting ve smyslu komentování, přestupu nebo parodování tvůrčích konvencí. Médium malby zde nahrazuje audiovizuální tvorba. Výstava je předně zaměřena na videoartové projekty, resp. videa a filmy vytvářené výtvarníky a určené předně pro galerijní prezentaci, které se zřetelně vymezují vůči filmu. Provázanost se odehrává v úrovni využívání výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů nebo v adresnějším odkazu ke konkrétním filmovým tvůrcům a dílům. (V případě Adély Svobodové jde zase o stylově významovou parafrázi filmových titulků.) Transformace těchto kategorií do videoartového rámce je podmíněna zkušeností filmového diváka, jemuž ale současně nedovoluje uplatnit obvyklé recepční postupy, protože se vymyká obvyklým narativním a žánrovým modelům. Charakterizuje ji nedourčenost mobilizující diváckou recepci, jinak řečeno podněcování diváka ke zkoumání vlastní recepce.

Na výstavě jsou zastoupeni Adéla Babanová, Jan Bušta, Petra Hermanová, David Landa, Viktor Takáč, Mark Ther, Patrick Sedlaczek, Ivan Svoboda, Adéla Svobodová, Marcela Vorlíčková, Dušan Zahoranský a Kateřina Zochová. Navzdory vstupní koncepci je do výběru absolventů výtvarných škol zahrnut i absolvent katedry režie FAMU Jan Bušta, u jehož foršpanu k připravovanému hranému filmu lze nacházet obrácený směr působení. (Jeho animovaný storyboard může fungovat jako „už hotové“ videoumění.)  Další posun spočívá prolínání prvků filmových a televizních žánrů (příkladně u Adély Babanové, Marka Thera nebo Dušana Zahoranského).

Výstava odkazuje k faktu, že obě sledovaná média – film a videoart – nejsou  mediálně čistá.  Videoart měl od svých počátků charakter mediálního hybridu nebo intermédia par excelence. Právě jeho hybridní forma zviditelňuje rysy kolidujících médií.  Projekt naznačuje některé z oblastí jejich průniků a souvztažností.

Marika Kupková

Foto: misad@volny-cz