Boží dílo

GDP 01 08 — 29 09 2018 , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu. Výstava je zde hlavně cestou. Je možné ji chápat také v taoistickém smyslu, kdy se samotná cesta stává cílem i dílem. Všechny klasické principy galerijního provozu jsou narušeny a přehodnoceny. Doprovodné programy, které se vážou k výstavě, jsou rovnocennou, ne-li hlavní částí celého projektu. „Cesty“ ve výstavě zahrnují návštěvy umělců, kteří pracují s přírodou a v přírodě, i s umělci, kteří přírodu jen pozorují a potom instalují v aseptickém galerijním prostoru, který se stal jen jednou z cest. Kontrast umělého a přírodního je tím, co nás přitahuje. Nepřenosnost místa, času a zážitku. Přesnost okamžiku. Schopnost vnímat tu a teď, sdílet bez slov, kontextualizovat bez manipulace. Příroda je formou očisty tělesné i duchovní. Projekt nemá klasického kurátora ani architekta, je živým sociosystémem, který prožívá obě polohy – výstavu jako zážitek nadřazený estetizaci přírody versus přírodu jako produktu umění a diskurzu.

Jan Ambrůz, Dana Balážová, David Bartoš, Nikola Brabcová, Vít Čechmánek, Markéta Filipová, Juraj Gábor, Katarína Hládeková, Tomáš Hlavenka, Ondřej Homola, Zuzana Janečková, Pavel Jestřáb, Šimon Kadlčák, Marika Kupková, Květena, Jan Lidmila, Markéta Lisá, Jan Machýček, Oldřich Morys, Marián Mrózek, Tereza Nesládková, Nóra Ružičková, Eva Rybářová, Palo Snoha, Jiří Suchánek, Kateřina Šillerová, Veronika Špundová, Marie Štindlová, Karin Šrubařová, Maja Štefančíková, Lucia Tkáčová a kolektiv, Adam Turzo, Ondřej Vinš, Martin Zet

 

Harmonogram organizovaných výletů:

Srazy před Galerií TIC, více info na FB a v sekci doprovodné programy

 

5. 8. 2018 od 15 do 21 hod. / Chateliér – Tomáš Hlavenka (chůze)

11. – 13. 8. 2018 odjezd 8.30 hod / Zraková pyramída Juraj Gábor a Megoňky v Milošové (auto, chůze – Súľov, Milošová – Slovensko)

23. 8. 2018 – odjezd 10.15 z Nádraží Královo pole / Atlas spontánního umění – Šimon Kadlčák (vlak, bus, chůze – Kunštát / Bořitov)

3. – 13. 9. 2018 – start v 9 hod. / D1 – Ondřej Vinš (chůze podél dálnice D1 z Brna do Prahy)

20. 9. 2018 – start v 10 hod. / Oldřich Morys (chůze – Brno)

22. 9. 2018 – Květena / výměnná burza odřezků, dvorek Radnická 4 / Kino Art – filmy 18.00 Planeta Česko v 20.30 film Zahrada 

23. 9. 2018 – od 16 do 22 hod. / U ohně / Brno – zastávka Čtvery hony / Rajská zahrada – Markéta Lisá (tram, bus, chůze)

 

Terasa

GDP 09 12 — 30 01 2016

Kurátorky: Zuzana Janečková a Marika Kupková

Architektonické řešení: Oldřich Morys

Technické řešení: Jan Lidmila

Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.

Druhé – případnější – řešení spočívá v retrospektivě abstraktní, symbolické povahy: Martin Zet nechal do galerie přenést nefunkční satelity z terasy Fakulty výtvarných umění VUT, kde vede Ateliér video. Symbolický rozměr těchto ready made lze vztahovat k pedagogickému působení, k umělecké činnosti nebo k jakémukoli jinému komunikačnímu režimu. Jakýmsi „hořkým“ momentem je nefunkčnost a stáří přístrojů, které se na terase školní budovy marně obrací k nebi. Jejich přenos do galerie je koncipován s umanutou důsledností: z výstavní expozice vznikne jakási terasa, kde není osvětlení ani teplý úkryt před zimou, ale kde se lze pokusit o spojení s vesmírem.

Pro „terasu“ najdeme na wikipedii definici: „venkovní nezastřešená část stavby, která nevystupuje z hmoty architektury, je většinou určená k praktickým a architektonickým účelům, a to za účelem relaxace, společenských aktivit jako je grilování, opalování apod.“ Terasy byly charakteristickou součástí funkcionalistických staveb, kde představovaly estetický a zároveň funkční prvek zakončující fasádu. Původně funkcionalistická budova FaVU na Údolní ulici byla podle návrhu německého architekta Vinzenza Baiera postavena v roce 1929. Na její terasu (nebo spíš kvaziterasu), která není osvětlená ani běžně přístupná, nechal Martin Zet přenést osvětlení z galerie, čímž se tyto dva prostory propojily do té míry, že jsou teď jeden bez druhého neúplné. Komunikace, která proběhla v rovině výměny technických zařízení těchto dvou institucí, není tak podstatná, jako fakt, že se oběma prostředím změnil vzhled, účel a že upozorňují na to, čemu předtím nebyla věnována pozornost.

Marika Kupková a Zuzana Janečková

 

ROZHOVOR S MARTINEM ZETEM

1. Zkusme zrekapitulovat vznik této výstavy nebo spíš proměny její koncepce. Původní titul zněl Morava Academy, což je odkaz na aféru z konce 90. let, kdy byl kousek od Brna zřízen americký převýchovný tábor. Současný název Terasa souvisí s tvým „pedagogickým životem“ na FaVU. Cynicky vzato by se mezi těmito odkazy dala najít souvislost.

Ano. Převýchova vychovatele.

2. Vnímáš tuto výstavu jako retrospektivní? Já ji jako retrospektivu chápu, byť v abstraktní, symbolické povaze. Přenesl jsi do galerie nefunkční satelity z terasy Fakulty výtvarných umění VUT, kde vedeš ateliér video. Jejich symbolický rozměr lze vztahovat k tvému pedagogickému působení, k umělecké činnosti nebo k jakémukoli jinému komunikačnímu režimu.

Tuto výstavu vnímám jako posmrtnou.

3. Současnou podobu výstavy do značné míry spoluvytvářel i Oldřich Morys. Zkus upřesnit podobu vaší spolupráce.

S Oldřichem mě to moc bavilo. Nebyl to souboj o dominanci – o to, kdo co prosadí na úkor druhého, ale naopak společné úsilí dobrat se nejlepšího řešení. Vzájemně jsme se povzbuzovali k odvážnějšímu přístupu tak, aby se výsledek přibližoval našim poměrně vyhraněným a nestejným představám. Společně jsme pak sváděli kurátorky k spoluúčasti na jejich otravném dotahování. Kdybych měl svářečku, mohl jsem se dokonce na oplátku stát architektem výstavy Oldřichovy. Zahajuje ji o den později v galerii Entrance. Dobře se doplňují. Zatímco v Dobrém pastýři se větrá, v Entrance se topí. 

4. Přijde mi, že je ti velmi blízké médium autorské knihy, že rád rekapituluješ a píšeš. K výstavě vychází i katalog, který je do značné míry koncipován jako autonomní projekt. V jakém vztahu je k výstavě?  A v jakém vztahu je k tvým předchozím autorským knihám a katalogům?

Terasu tvoří soustava kleneb. Přenesení přístrojů (nečinný neznamená nefunkční) ze zakázaného území za okny mého kabinetu v Atelieru video vytváří první oblouk Údolní – Radnická (1. 12.). Procházka po spojnici zpět a pohled na, radnickým světlem nasvícené, místo, odkud tyto věci pocházejí a kam se vrátí, tvoří druhý oblouk (8. 12.). Z těchto dvou vyrůstá třetí, který volně vymezuje trvání výstavy a klene se k představení knihy Nekrolog, která je vyústěním toho, o co se v Brně snažím. Večírek u této příležitosti (26. 1.) by měl být rojem médií: zvuku, pohyblivého obrazu a možná zde bude zopakován i rotační antitanec. VŠECHNY SRDEČNĚ ZVU!

 

Foto: www.fotomisad.cz

Poděkování:

LAMORFA – Laboratroř morfologie a forenzní antropologie

Fakulta výtvarných umění Vysoké učení technické v Brně

Alotrium (Expanded Performance)

GDP 22 01 — 05 03 2014 , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Výchozím záměrem výstavy Alotrium není dokumentace, ale rozšíření performance art: osvětlení jejích východisek, manifestů a motivací. Cílem kurátorů bylo prostřednictvím výstavy zpřístupnit to, co bychom mohli nazvat teorií praxe. Existují festivaly, performance art se vyučuje na vysokých uměleckých školách, v posledních letech se rozmáhá zvýšený zájem o reflexi její historické dokumentace. Co ovšem chybí, je objasnění kontextu, pohyb v rozšířeném poli významů, hledání souvislostí směrem k antropologii, etnografii, performance studies. Výstavu lze dělit do dvou významových okruhů. První glosuje osobní přístupy vystavujících umělců. Reflektuje důvody a manifesty, ve kterých osvětlují svou práci a poodhaluje tak svět za závěsy, utajené a jinak nečitelné motivace. Druhý okruh se zabývá performance ve vztahu k uměleckému vzdělávání a jako základní charakteristikou komunikace. Výstava je již třetí prezentací dlouhodobého projektu Expanded Performance, který se zabývá performance art v rozšířeném kontextu uměleckých a mimo uměleckých významů.

Jana Písaříková

kurátoři: Jana Písaříková a Tomáš Hodboď
Černý Hlásič_Black Voice, 2014

Expanzí projektu mimo výstavní prostor je virtuální instalace Tomáše Javůrka a Barbory Trnkové. Jedná se o webovou stránku, která se zobrazí jen v konkrétní dobu závislou na postavení uživatele této stránky vůči Slunci, respektvě vůči absenci jeho záření.
Instruktáž:
Klikni na odkaz.

http://black.metazoa.org/voice/

Foto: info@fotomisad.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák