Žerty, žerty

GDP 11 02 — 17 03 2015 ,

Matyáš Chochola a Ladislav Vondrák k této výstavě přistoupili jako nomádi typu „lovci a sběrači“. Při její přípravě sesbírali množství předmětů z vybavení domácností a různého DIY materiálu, který začali opracovávat a pojednávat přímo na místě: jednak do sochařských a malířských objektů, jednak jako prostředek zabydlování, okupování prostoru expozice. Uchopitelnou ideou jejich spontánního (jakkoli poučeného) přístupu je situace umění a umělce v institucionálních souvislostech. Otevírají související témata společenských relací či estetických stereotypů tohoto světa, které s pobavením testují a různě převrací. Divák (i kurátor) se v nich pokouší orientovat: všímá si povědomých stylových odkazů, známého technologického postupu, instalačního pojetí. Tyto značky mu však nenabízení lineární schéma, zřetelný „tvar“ sdělení. V této chvíli by se měl vrátit zpět, na začátek cesty a vzdát se představy její lineárnosti. Náhradou doporučuji představit si (oblíbený) model sítě, umožní mu totiž přijmout výstavu jako nejednoznačnou a neuzavřenou strukturu, která nám nechává svobodu variabilních výkladů. Můžeme putovat zkušeností návštěvníka domácností, galerií, čtenáře dějin umění, literatury atp. Pokud zůstaneme u metafory sítě a hledáme-li její uzly, který se lze zachytit, pak je jedním z těch výraznějších medium performance, které je určující i pro samostatnou tvorbu obou autorů. Osvětlování motivací a východisek, kterých se u divák performace často dožaduje, nabízí následující statement autorů:

Projekt je modelovou strukturou, která testuje různé druhy mocenských identit. Prostor galerie je koncipován jako klasická intermediální výstava s objekty tematizující identitu politické i duchovní moci. Jednotlivé objekty, stejně jako význam celé výstavy, bude zahalen. Prvotní instalace je pracovním materiálem, připraveným vstřebat otisk živé akce a určeným k destrukci v procesu, podmíněném promyšlenou kompozicí výsledné podoby výstavy. Ta bude dokumentovat selhání svého původního záměru, ve kterém výstava ztratí svou identitu, stejně jako se změní náš vztah k ní. 

Je příznačnou náhodou, že výstava, která zahajovala loňský výstavní program, měla titul Alotrium (Expended Performance). S názvem přítomné výstavy nám dává dohromady příbuzný záměr „Vyvést z míry“. Další uzlem sítě je známá postmoderní kategorie „události“ kvůli její nepředvídatelnosti, samozřejmě také „hra“, která nutně přináší překvapení i úžas z prožitku.  Tato okolnost nevyplývá ani tak ze skutečnosti, že se zde neprezentují hotové artefakty, dokončené projekty, jako z přístupu autorů, jež výstavu už apriori pojímají jako neuzavřenou nebo dokonce původnímu záměru neodpovídající událost. Tato fluidní povaha se týká i přístupu k výstavě a k instituci galerie, které nepředstavuje příhodné sociální a architektonické pole pro prezentaci umění, ale variabilní platformu, kterou lze využít k sarkastickému zdání, že pro nás konečně objevují ideální společenská východiska.

kurátorka: Marika Kupková

 

Foto: www.fotomisad.cz

Dobytí ráje

GM 03 02 — 25 02 2010 ,

A
Dobytí ráje připomíná událost tragickou, traumatizující, bolestnou. Výsledkem objevitelské cesty, kterou lze číst jako vítězství spekulativního rozumu nad dogmaty víry, bylo na jedné straně zhroucení starobylých civilizací, na druhé straně radikální proměna globálních mocenských poměrů, která vedla k novodobému imperialismu, s jehož důsledky se potýkáme dodnes. Dědictvím tohoto imperialismu je jak masový zábavní průmysl (jeho produktem je film, k němuž umělci odkazují prostřednictvím názvu výstavy i použitím emblematického Vangelisova hudebního motivu), tak svět umění, jehož jsou oni sami, stejně jako instituce, v níž se jejich výstava odehrává, součástí.
Celá výstava je vystavěna jako směs tragédie a komedie. Nedostupnost levitujících torz mrtvých indiánů připomíná mučivé vědomí nemožnosti návratu do stavu „před“, do stavu nevinnosti. Brambory jsou použity jako základní stavební prvek se stejnou racionální rozvahou jako zmíněný hudební motiv – odkazují jak k místu svého původu, tak ke své rozporuplné charakteristice jídla chudých, které ovšem původně přitahovalo pozornost těch, kdo je do Evropy přivezli, především svými estetickými kvalitami. Divák je v celku instalace postaven do pozice Kryštofa Kolumba jako aktéra historické události. Jeho očima přehlíží tragikomickou scénu, v níž se vysoké kulturní kódy střetávají s nízkými, stejně jako se před pěti sty lety střetávalo v myslích conquistadorů okouzlení s touhou po moci.

B
Dobytí ráje je událostí traumatizující, bolestnou. V prostoru galerie, vymezeném vysokému umění, rozvíjí karnevalovou scénu, v níž nemohou žádné hodnoty zůstat nezpochybněny. Tradiční představa o střetnutí evropských mořeplavců s domorodci v kulisách turistického ráje, kterou tak pečlivě zachytili tvůrci stejnojmenného filmu (v hollywoodské produkci se tento motiv vrací s pravidelností neúspěšně potlačovaného traumatu, přičemž dobývané ráje se často nachází mimo naši planetu – nejnověji ve spektakulárním Avátaru), je zde postavena na hlavu. Namísto nevinných bytostí, které se mají teprve dočkat zmrzačení z rukou naší civilizace, je „dobyvatel“ konfrontován s bolestným výsledkem svého idealismu. Duše mrtvých se vznášejí prostorem; namísto, aby mu dodávaly lesk, vztahují veškerou pozornost k sobě jako němá výčitka.
Stejně jako se indiáni zdají vysmívat nešťastnému Kolumbovi svou jen zpola reálnou přítomností, zdají se B.K. a M.CH. skrývat za karnevalovou masku. Přivádějí diváka doprostřed scény a ponechávají jej bez scénáře, stejně jako se to stalo Kolumbovi, který v domnění, že doplul do Indie, odstartoval svým vizionářstvím jednu z největších genocid v dějinách.

Tím chybějícím scénářem, tím, co zde není přítomno (stejně jako na Bahamách, kam Kolumbus doplul, chyběli Indové) je umění, tedy alespoň jeho očekávatelný koncept. Není se čemu divit, vždyť M.CH. i B.K. patří k iniciátorům Otevřeného dopisu AVU, tedy k reprezentantům umění, které se „dnes zcela oddělilo od názoru prostých lidí, ztratilo zpětnou vazbu, přestalo fungovat jako výchova a měřítko kulturních hodnot a vkusu a stává se zdegenerovaným bulvárním médiem v uzavřené komunitě samozvaných egoistů s potlačenou schopností objektivní sebereflexe vůči skutečné realitě estetického i názorového vnímání široké společnosti…“ (citováno z reakce Filipa Kudrnáče na zmíněný Otevřený dopis AVU).

C
Dobytí ráje tedy zpřítomňuje hned dvě velká traumata: jedno historické a jedno týkající se samotného systému umění. Obě se zdají být běžnému životu podivně vzdálená, a protože se výstava diváku nabízí téměř jako procházka pouťovou atrakcí, mohou obě zůstat skrytá v pozadí. B.K. a M.CH. jsou sice z pohledu zavedených institucí revolucionáři, zatím ale bojují především ve stylu hippies. Výstřely z Aurory ani španělských mušket nečekejte.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz