EUGENIKA

GK 24 09 — 29 10 2014

Malby a objekty Milana Housera vznikají ve velkých sériích, jež nemají pevný rozsah a často ani přesnou dataci. Důvodem není jen technologická náročnost opakovaného přelévání a dlouhodobého vysychání vrstvených barvených laků, ale i autorova „liknavost“ co se týče definitivního dokončení díla nebo ústupu od určité výrazové koncepce. Návraty ke starším pracím a paralelní výroba nových spojuje jeho poměrně rozsáhlou uměleckou činnost do souvislého a prostupného celku. Typická je pro něj orientace k „čistým“ optickým kvalitám barvy a k estetickým vlastnostem použitého materiálu včetně těch nejelementárnějších složek jako je třeba rám obrazu.
Proces opakovaného zkoušení, co materiály či náhoda dokáží, tedy nelze nikdy definitivně uzavřít. Je veden potřebou dokonalosti provedení, přičemž „dokonalost“ je proměnlivou a neurčitou, takže i nedosažitelnou hodnotou. Je veden i potřebou úplného (a stejně tak nedosažitelného) zvládnutí či ovládnutí použité technologie, které testuje prostřednictvím opakovaných zkoušek.

Aktuální výstava Milana Housera v Galerii Kabinet představuje jeho novou sérii objektů. Autorovy výrazové konstanty, jako je použití speciálních barvených laků, prvky ready made nebo důraz na konstitutivní roli technologie, zůstávají zachovány. Pokud bychom je měli konkrétněji vztahovat k jeho předchozí tvorbě, nabízí se srovnání s Leskymoidy (2008) nebo objekty jako Židle (2007) či Prostor (2008). Obdobně totiž obepínají, stahují či jinak tvarově abstrahují výchozí objekty. Namísto barvených látek  Novým prvkem vystaveného souboru s názvem Bodies je využívání esteticky příznakových a emblematických předloh, které autor nechává postupnými zásahy mizet. Původní podoba je sice změněna, „překryta“ k nepoznání, ale přesto nabízí dostatek vizuálních indicií, abychom mohli přemýšlet, co bylo předtím, než se „to stalo“. Abychom si mohli představovat obraz toho, co nevidíme.

Využití suvenýrových replik antických soch, podobě jako název souboru citující obskurní výstavu preparovaných lidských těl, dodává Houserově pojetí eklektičnost a nadsázku. I sám tvůrčí postup pověšení figury hlavou dolů a její máčení v hustém laku až ztratí podobu, evokuje scény horrorových filmů nebo akcionalistických rituálů. Na tuto pitoresknost ale autor nesází. Pro instalaci zvolil standardní řešení, kdy stavbu soklů specificky ovlivnilo pouze vodorovné vyrovnání hladiny barvy na přítomných objektech. I tato podřízenost de facto exaktnímu principu potvrzuje autorovo vytrvalé napření k formálním východiskům. Ve výsledku mu jde stále a především o umocňování percepce: nejde o snahu ukazovat diváku, co zná, ale spíše předvádět to, co vnímá.

Marika Kupková

Foto: info@fotomisad.cz

Litky

GDP 28 02 — 16 04 2008

Galerie u Dobrého pastýře představuje po loňské výstavě Ladislava Jezbery dalšího významného zástupce současné výtvarné scény působícího v Brně. O jeho výrazném talentu svědčí již řada reprezentativních samostatných výstav – v Galerii G99 Domu umění města Brna, Galerii kritiků v Praze, Atriu Pražákova paláce Moravské galerie anebo Galerii Ars v Brně. Shodou okolností se jedná rovněž o umělce pracujícího často minimalisticky, s jedinečnou citlivostí pro prostor a pro fyzické vlastnosti materiálu jako např. jeho váhu. K této specifické pozornosti odkazuje již název výstavy Litky, který označuje obrazy vytvořené litím barvy.

Sochař a malíř Milan Houser (1971), absolvent Ateliéru monumentální tvorby na AVU, školy prof. Aleše Veselého, využívá účinků gravitace či optických vlastností samotné barvy a rovněž jeho sochařský přístup k obrazu jako prostorovému objektu je pro něj charakteristický. Tradiční přístup k obrazu je tak ryze současně hned dvakrát narušen – nevnímáme ho jako plochu a neslouží iluzivně k zprostředkování autorovy vize, jeho prožitku či nějakému komentáři. Obrazy vznikají takřka laboratorním experimentálním způsobem a nositelem děje, výrazu i krásy je sama hmota barvy či laku v čase, které čas ve své struktuře po zaschnutí také zaznamenávají.

Vystavované obrazy vznikaly od začátku roku 2008 a představují pro autora tradičně monumentální formáty, ale poprvé i sérii menších. Zahrnují experimenty se stékáním bezbarvého nitroglycerinového laku na dřevo a litím akrylátové barvy s perletí při vertikální nebo i horizontální poloze obrazu-objektu – jedná se o truhlářsky sbitý „rám“ o šířce 25-30 cm s plochou MDF desky. U menších čtvercových formátů s tradičně napnutým plátnem využívá autor speciální pomocné konstrukce s trychtýřem umístěným nad středem horizontálně položeného obrazu a prolívá tak postupně na plátno velké množství barvy (počítáno na kila, někdy i na kýbly). Spíše než tekutinu připomíná svým chováním zkapalněnou pevnou hmotu vytlačující při lití postupně sama sebe od středu k okraji a vytvářející tak soustředné nedokonalé kruhy a v závěru akcentovaný střed. Sebemenší nerovnost podložky mění výsledný tvar a druh barvy určuje povrchový vzhled. Užitím barvy s perletí dosahuje autor kovového lesku, který v případě lití černé barvy na velký formát vytváří efekt zrcadlení a je tak znejistěna další hranice – vnitřního prostoru pozorovaného obrazu a našeho pozorovatelského. Podobné propojení vnitřního a vnějšího prostředí využil Milan Houser již u objektu Koule, která odráží okolí (Guttenbergova náměstí v Liberci) díky temně lesklému grafitovému nástřiku.

Z hlediska přístupu k vizualitě shledáváme kontinuitu v zaměřenosti se na opomíjené v našem obvyklém vnímání a zároveň v redukci na jev samotný, dříve např. na stín či světlo, nyní na barvu jako projev hmoty. Tento přístup oproštěný od významů způsobuje, že tradiční trojice fenoménů světla, prostoru a času se proměňují v živou událost. Zájem o plochu obrazu jako o povrch dovedlo autora v novém souboru k dodatečným kresbám přímo na povrchu lité malby tak, že obkresluje drobné struktury vzniklé při schnutí barvy. Posouvá tím tvorbu do hravější polohy.

Jitka Francová

Foto: misad@volny.cz