Hlavo Lam

GM 04 03 — 26 03 2009

Pavla Sceranková na sebe v roce 2007 upozornila jako jedna z finalistek Ceny Jindřicha Chalupeckého. Její instalace v Galerii Entrance v sobě nesla některé podobné rysy, které porota toho roku ocenila u laureátky Ceny Evy Koťátkové – citlivý vztah ke konkrétnímu místu a propojení objektové tvorby s prvky performance. Zároveň obsahovala dva základní mody, jež se v její práci opakovaně uplatňují. Ten první by se dal označit jako zájem o objektovost, respektive zájem o aktuální možnosti sochařské práce. Vedle téměř minimalistické čistoty (tou se vyznačoval masivní objekt sesouvající se zdánlivě stropem industriálního prostoru Galerie Entrance) sahá Sceranková často k estetice, kterou se v roce 2007 pokusili pevněji vymezit manželé Ševčíkovi s Monikou Mitášovou prostřednictvím výstavy Forma následuje… risk. Součástí estetiky „nové plastiky“ je kutilské spojování a akumulace heterogenních (často „nízkých“) materiálů, využívání principu ready made, labilita atd. Lampa (2008) nebo Polička (2008) prezentované na této výstavě v Galerii mladých spadají právě do tohoto paradigmatu.
Vedle tvorby plastik, které v prostoru fungují jako autonomní estetické objekty, se Pavla Sceranková již delší dobu věnuje práci, v níž zásadní roli hraje akce a vnímání, respektive prožívání času. Řada objektů, které autorka vytváří, přímo vyzývá k interakcím. Jejich důsledkem, ať už jsou prováděny autorkou samotnou (a zaznamenávány na video) nebo návštěvníky galerie, jsou často de-formace či re-strukturace předtím zdánlivě pevných objektů.
Sceranková vychází z často banálních jednotlivostí, jež máme tendenci přehlížet, a změnou měřítka, materiálu nebo konstrukce dospívá k nečekaným výsledkům. Její práce nás mohou přimět k přímé akci, ale také nám umožňují získat od věcí odstup a uvědomit si něco o jejich podstatě. Vedle již zmíněné Lampy a Poličky představí Sceranková v Galerii mladých sérii převážně nových, pro tuto výstavu vytvořených objektů doplněných o krátká videa. Ta představující neopomenutelnou součást autorčiny práce – lze se na ně dívat jako na jakési poznámky pod čarou, rozvíjející podrobněji vybrané aspekty „hlavního textu“, přitom je lze číst i jako výmluvné komentáře, vyplňující prostor rozevírající se mezi jedinečnou subjektivní zkušeností autorky a diváka.

Jan Zálešák