Teorie duchů

GDP 01 03 — 20 05 2017 , , , ,

Černou a bílou můžeme považovat za ghost colours mrtvé připomínky živých barev. Barevnost, která vyprchala. Zůstala jen vzpomínka v odstínech šedi. Pomocí světla a stínu vytváříme dvojníky skutečnosti. Tajemné odrazy, které přes dvě stě let pronásledují naše představy o světě. Fotografický proces jako umění duchů, konflikt přízraků. V seriálu Black Mirror průvodkyně Katie vysvětluje Cooperovi novou počítačovou hru, kterou právě testuje: Vítej v devatenáctém století. Žádná televize, žádný internet, žádná wi-fi. Čím méně rozptýlení, tím častěji lidé vidí duchy. Nepřetržitost vizuálních podnětů vzbuzuje podobný účinek, jako jejich absence. Technické obrazy zářící z monitorů můžou přivolat vidiny stejně jako plamen, který vrhá stíny na zeď. Technologické inovace neustále vylepšují naší schopnost vyvolávat přízraky, říše duchů se rozšiřuje. Hito Steyerl mluví o digitálních obrazech s nízkou kvalitou a špatným rozlišením jako o přízracích obrazů – ghost of an image. Ve své obraně chabých obrazů jim přisuzuje roli svědků současné vizuální roztříštěnosti a neustálého přemisťování. Obrazy s nízkým objemem dat se můžou jednoduše šířit, uploadovat a stahovat. Jako duchové vizuální kultury snadno prostupují ekonomickou zdí komodifikace. Zapomenuté filmy se nelegálně objevují na internetu ve formě rozmazaných souborů mp4 nebo avi. Britský snímek Ghost Dance má na síti necelých tisíc megabitů. Ve filmu mimo jiné vystupuje Jacques Derrida a vysvětluje svojí teorii duchů: Ať už na duchy věřím nebo ne, říkám ať žijí duchové. Jiná teorie tvrdí, že duchové jsou naživu a my všichni jsme mrtví. Oni nás o tom neustále přesvědčují.

Kurátor výstavy: Jiří Havlíček

Architektura výstavy: Martina Holá

Grafická spolupráce: Anymade Studio

Foto: www.fotomisad.cz

 

Výstava vznikla ve spolupráci s Polansky Gallery v Praze a Galerie Emanuel Layr ve Vídni.

 

 

23.3. v 19 h / kavárna PRAHA / Husova 18 / Brno

Doprovodný program k výstavě Teorie duchů

Film Týden (r. Jiří Havlíček, 2016, 12 min., 16mm)

Film původně vznikal na motivy Nezvalovy knihy Valérie a týden divů. V průběhu realizace se ukázalo, že důležitější než Valérie, je médium filmu a týdennní časová jednotka, ve které se odehrává a opakuje náš život. Abstraktní krajina vyvolané emulze prostupuje konkrétní krajinou, ve které se postupně objevují stopy lidské civilizace. Hudební performance Jan Kratochvíl.

 

Zajatci filmu (r. Jiří Havlíček, 2012, 10 min., VHS)

Video-fragment odehrávající se v prostoru mezi několika filmy. Volně inspirováno českým snímkem pro děti Kaňka do pohádky a francouzským němým seriálem Les Vampires. Hudební doprovod Morton Feldman. Hrají: Anita Somrová, Ondřej Novák, Jiří Havlíček sen.

 

RUCE

GDP 24 09 — 29 10 2014 , , , , , , , ,

… a tehdy paže dostala pokyn a…

Kurátor Jiří Ptáček

Foto: info@fotomisad.cz

6600

GK 05 09 — 24 10 2012

FILM je název sborníku Teigeho textů z roku 1925. Narazil jsme na něj tak trochu náhodou, při hledání v katalogu městské knihovny. K dispozici zrovna nebyl žádný svazek na půjčení domů, jen jeden prezenční výtisk, tak jsem si ho objednal. Ukázalo se, že to není originál, ale xeroxová kopie původního vydání, svázaná do světle zelených plátěných desek. Zaujal mě název první kapitoly, tři slova – FOTO KINO FILM – stručný, zároveň trochu matoucí popis toho, co v poslední době dělá Petr Strouhal, stačilo by jenom dopsat druhou kapitolu s názvem KRESBA SVĚTLO ANIMACE. Název se mi líbil, jenže se mi nechtělo číst celou kapitolu v knihovně – bylo dusno, někam jsem spěchal, triko se mi lepilo na záda, vydejchanej vzduch. Neměl jsem drobný na kopírku. U informačního stolku stála cyklistka v barevný elasťákový kombinéze, na hlavě cyklistickou přilbu, skloněná nad rozevřenou mapou. Obsluha se jí mlčky věnoval, zíral do monitoru svýho počítače a něco hledal. Stál jsem tam a čekal, až na mě přijde řada. Cyklistka mu řekla číslo, on se zvednul a šel k regálu s mapama, kterej stál za ním a začal hledat. Po chvíli na něj žena v dresu zavolala: “Ještě Novohradsko, když už tam jste.” Beze slova ji obsloužil a na můj dotaz, jestli si u něj můžu rozměnit, suše odpověděl: “V pokladně”. Z jeho strany v tom bylo cítit trochu pohrdání, ale to jsem si v tu chvíli moc nepřipouštěl. Padesátikorunu jsem rozměnil na pokladně, přesně podle instrukce. V automatu nad kopírkou svítil displej a na něm nápis – zbývá jedna koruna. Kopie stála dvě koruny, někdo ji tam nechal, vyšla mu asi lichá. Začal jsem počítat – šestnáct stran krát dvě rovná se třicet dva, zbývá osmnáct plus jedna. Ani nevím jestli mi v tu chvíli došlo, že ta koruna mi tam stejně zůstane, tak jako tak. Během kopírování jsem se občas podíval směrem k obsluze. Seděl tam, tupě zíral do monitoru a úspěšně se vyhýbal očnímu kontaktu. Kapitola FOTO KINO FILM mě stála třicet dva korun, displej ukazoval zbylých devatenáct korun. Rozhodl jsem se zkopírovat ješte OBRODU FILMOVÉHO UMĚNÍ, i když jsem si dopředu spočítal, že na poslední stranu už mi nevyjdou peníze. Abych se vyhnul pozdějšímu nepříjemnýmu pocitu, že nevím jak OBRODA skončila, přečetl jsem si poslední neokopírovanou stranu přímo v knihovně. Popisovala se tam možnost přenosu obrazu na velké vzdálenosti pomocí rádiových vln – vpodstatě vynález televize. Svázanou kopii originálu jsem vrátil zpátky, druhou kopii si odnesl domů. Později ve vlaku, během cesty z Prahy do Brna, jsem zjistil, že kromě reprodukce tří polonahých tanečnic, kterou jsem si už v knihovně fotil na mobil, mě v textu vlastně nic zvláštního nezaujalo. Nic, kromě jednoho přirovnání. Film dovede i malými prostředky vyvolat přesný a úplný obraz – plechovka od barvy, kšiltovka nebo hruška můžou být působivými herci s výmluvnými příhodami. Náznakovost, která připomíná techniku detektivního příběhu.

Jiří Havlíček

Foto: www.fotomisad.cz