Ribba (30×40 cm)

GK 23 09 — 28 10 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava Ribba (30 x 40 cm) se v Galerii Kabinet ocitla poněkud nečekaně. Její rychlá příprava byla dána nutností poradit si s náhle uvolněným prostorem ve výstavním plánu. Základní jednotící prvek výstavy – dýhový rám o rozměru 30 x 40 cm – na první pohled nepůsobí jako dostatečně nosný koncept ani jako příliš velké lákadlo, z něhož by se dalo vycházet při oslovování autorů. Při vědomí genealogie vzniku této výstavy má ovšem volba rámu prodávaného v obchodním domě Ikea poměrně zjevné konotace.

Jmenovaný obchodní dům zakládá svou úspěšnou strategii na tom, že nabízí zboží dobře odpovídající rychlé době, v níž už nábytek tolik neslouží jako předmět trvalého soužití, ale spíše jako sezónní zboží, které rychle a elegantně vyplní potřebný prostoru a po obnošení může být bez velkého sentimentu vyměněno.

Nábytek Ikea stále více představuje jakýsi neutrální kód, který prostupuje byty napříč celou Evropou. Stejně tak rámy Ribba nepřitahují pozornost k tomu, co v galerii není (a mohlo být), ale vytvářejí neutrální pozadí pro jednotlivé umělce, kteří do nich prostřednictvím své práce vstupují. Výběr autorů pro výstavu byl vědomě spíše volný a pocitový. V pozadí konkrétních oslovení ovšem stálo vědomí, že se v  práci dané umělkyně nebo umělce projevuje zaujetí drobnějším formátem, na kterém se často odehrávají podstatné kroky individuálního směřování a tvůrčího vývoje.

Jediným skutečně limitujícím prvkem byl formát, proto se na této výstavě setkáváme s celou škálou formálních přístupů a řešení. Zatímco některým autorům nabídla tato výstava příležitost představit starší, dosud nevystavené práce, jiní pracovali přímo pro dané zadání a vědomě se vyrovnávali jak s těsným kontextem konkrétního rámu, tak s celkovým, trochu bazarovým charakterem výstavy. Věříme, že tento ne zcela obvyklý přístup ke koncipování skupinové přehlídky otevřel prostor pro srovnání a nové pohledy na práce autorů, z nichž někteří jsou již včleněni do těsných interpretačních schémat.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz

Říčka 2

GM 01 07 — 27 08 2009

Po ukončení studií v Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby Jiřího Davida nastoupila Petra Herotová jako kurátorka do Galerie města Blanska. V dnešním světě umění jsou posuny mezi zdánlivě předurčenými profesními pozicemi poměrně častým jevem. Umělci přijímají role kurátorů a galeristů, kurátoři pracují způsobem, který ze všeho nejvíce připomíná svobodné umělecké komponování efektních celků. Naznačené „převlékání kabátů“ je nutně spojeno s rozšiřováním či znovudefinováním toho, co ta která pozice obnáší. V případě Petry Herotové – a její výstavy Říčka 2 – jsme ovšem svědky téměř dokonalého setření hranic mezi oběma světy (umělecká tvorba / kurátorství).

Východiskem výstavního projektu v Galerii mladých je zdánlivě nenápadný moment, kdy byla umělkyni doručena Dohoda o pořádání výstavy – nikoli však na soukromou adresu, nýbrž do jejího zaměstnání, do Galerie města Blanska. Moment kontaktu dvou institucí (reprezentovaných lidmi, kteří se vzájemně znají) se výrazně promítnul do výsledné podoby instalace v Galerii mladých. Jejím ústředním (minimálně v tom smyslu, že opravdu zabírá střed galerie) bodem je objekt Marka Meduny Říčka, který byl v Blansku vystaven na konci minulého roku. Samotná Říčka je vlastně model výstavy, který se stal její součástí. Přenesením Říčky do kontextu vlastní výstavy Petra Herotová tuto původní významovou vazbu sice narušuje, nijak tím ale neoslabuje funkci objektu jako komentáře. Ba právě naopak – v její práci má totiž tvorba komentářů zásadní místo.

V Galerii mladých se tak vedle Říčky objeví série kreseb, které odkazují k umělcům, jejichž výstavy autorka v Blansku připravovala jako kurátorka. Přivlastňování něčího stylu jde na jednu stranu chápat jako anexi cizího území. Moment „opičení“ je však přitom také elementárním projevem respektu, podvolení se. Tato série kreseb je doplněna sérií schémat zachycujících sítě vztahů, které se v „uměleckém mikrosvětě“ jedné galerie utvářejí. Obě zmíněné série navazují na starší práce autorky, prováděné většinou na bázi pravidelných kresebných záznamů běžných (banálních i významných) událostí. Ve starší sérii Taťkovy výroky (2005-2006) lze odečítat autorčin svět jakoby „negativně“ od výroků, rad a komentářů vlastního otce; v aktuální sérii Pohledy z Blanska (2008-2009) je zase základní rámec vymezen prostorem jednoho okresního města a jedné galerie.

Kontrapunktem „chladného“ Medunova modelu vlastní výstavy je video Petry Herotové Tanec v galerii (Just Dance). V prostoru blanenské galerie, kde byl původně Medunův objekt nainstalován, vidíme umělkyni-kurátorku ve sportovním úboru. Tančí. Zatímco ve zmíněných komentářových kresbách Petra Herotová většinou zachycuje sebe sama jako schematickou postavičku, trochu ve vleku událostí, tady svému prostoru vládne. V jednom ze starších autorčiných videí jsme mohli vidět skupinku mužů, jak tančí kolem velkého šroubováku (šroubovák byl v té době jedním z leitmotivů kreseb P.H.). Nyní tedy Petra Herotová na scénu, kterou postupně vybudovala jak svou kurátorskou činností, tak svými kresbami, vstupuje sama, aby zaujala podobně ambivalencí pozici, jaká je vlastní její práci – pozici mezi komentářem a autonomním objektem (zde vlastně subjektem).

Jan Zálešák