Pilotní šetření

GM 12 01 — 17 02 2011 , , , , , , , ,

Kolektivní přehlídka Pilotní šetření je úvodní výstavou celoročního programu Galerie mládí. Na shromážděném vzorku děl, která se v uplynulém desetiletí objevila v českém výtvarném umění, je ověřována existence základní sady otázek spojených s celkovým zaměřením projektu. Ta hlavní zní: Za jakých okolností se dětství a mládí stávají tématem, materiálem či prostředkem uměleckého vyjádření?

Mládí je pro většinu (budoucích) umělců obdobím, během kterého formují své představy „o umění a umělci“, tedy i o nich samých. Konfrontují se s představou, že se „jimi“ stávají, sžívají se s novou identitou, vymezují se vůči ní. Pokud k tomuto procesu dochází v raném věku (nejčastěji v období dospívání), postupně přijímají také identitu „mladých umělců“, z velké části  připravenou kurátory, galeriemi, přehlídkami mladého umění, atd. Program Galerie mládí si klade za cíl ptát se, jak umělec tyto dvě identity definuje a redefinuje, a také, jak pohlíží na etapu lidského života utvářející představivost a priority člověka, od určitého okamžiku reflektované právě z pozice výtvarného umělce.

Pilotní šetření je otevřené spektru zpětných pohledů na mládí. Z ohromné  masy potenciálně zařaditelných děl byl vybrán malý historický vzorek ve víře, že jednotlivá díla mohou srůst v celek, který téma sice rozevírá vícero směry, ale obsahově se dotýká a prostupuje. Pilotní šetření je sociologický termín. Označuje nestandardizovaný postup ověřování, zda v populaci jistá informace existuje. Výstava po něm pojmenovaná je podobným pokusem podchytit, jestli námi hledané informace existovaly v nedávné minulosti. Pokud Pilotní šetření dospěje k jejich identifikaci, další výstavy programu se od nich budou odvíjet.

K vystaveným dílům:

Pakliže návštěvníkovi BKC připadají kresby Václava Stratila povědomé, nemýlí se. Před dvěma lety byly v jiné galerii BKC součástí autorovy samostatné výstavy Dobrý pastýř. Stratilem obarvené tabulky s latinskou gramatikou (učební pomůcky jeho otce) se ale na Pilotním řešení ocitly jednak kvůli jejich funkci, jednak je jejich opětovné zařazení připomínkou Stratilovy dlouhodobé fascinace autoritou a rodinnými vztahy, jejímž byla výstava Dobrý pastýř posledním příkladem.

Školen autoritou je také malý chlapec z animované Ursonáty Pavla Ryšky (2005). Nimrá se v talíři písmenkové polévky a je za to důrazně pokárán otcem. Konkrétní rodinný konflikt je ovšem pouze expozicí symbolicky uchopené narace s noetickými a metafyzickými obsahy. Systémem odkazů k avantgardnímu umění se Ursonáta vztahuje rovněž k problematice kódování a dekódování umění.

Z ryze osobní zkušenosti vyšla Tereza Stejskalová. Když jí byly čtyři roky, vymysleli s bratrem šifru BADELIDA. Stejskalová se k ní nedávno vrátila a začala ji umisťovat do galerií. A přestože ji návštěvník nemůže vzít za vlastní, funguje jako spouštěč vzpomínek na rozlehlý prostor dětské představivosti. Objekty a obrazy Jana Slámy (2010) jsou imaginativní reakcí na staré televizní obrazovky. Jsou v nich „objevovány“ stopy pořadů pro děti, jakési duše postaviček, na kterých nám tolik záleželo a které nějakým způsobem musí nadále žít v hlubších vrstvách paměti, připraveny nám kdykoliv znovu povědět, co vědí o světě – pouze se na to umět zeptat. Působivost Slámových děl podtrhuje autorova nezkrotná tvořivost. S prostorem kolektivní paměti nakládal také Jiří Havlíček, když do své ikonické animace Tip et Tap par mémoire (2001) pozval slavné hrdiny dětských večerníčků. Do příběhu se ovšem postupně vkrádají pocit opuštěnosti, melancholie a smrt – temné stíny dopadající na naši dospělost.

Kristofer Paetau dlouhodobě spolupracuje s českým umělcem Ondřejem Brodym. Jeho akce Trest byla součástí uměleckého projektu Kiez Avantgarde Kunstschule, který Paetau, Brody, Ivars Gravlejs a Avděj Ter-Oganjan uspořádali pro berlínskou mládež v roce 2005. Malé děti se v ní nevědomky účastní rituálního trestu politika, k němuž osobně necítí nenávist. Manipulativní aspekty vykazuje rovněž Obrys skupiny ●. Původně rozsáhlejší nástěnná kresba z roku 2005 je v galerii zopakována třemi výjevy. Na vernisáži ho vybarvily děti předškolního věku. V těchto omalovánkách, jinak populárním médiu (uni)formování dětské představivosti, je problematizován proces ukládání vizuálních informací, který v tomto případě vyvolává etické otázky.

Nejstarším dílem na výstavě je video Pavla Humhala Lída a Vendy (1999) zachycující orgiastickou oslavu dvou dospívajících dívek. V Humhalově tvorbě zastupuje větev sondování sociálních situací a dodnes šokuje obnažeností komunikace a emocí obou aktérek.

Jiří Ptáček

Foto: misad@volny.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák