Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák

Musíme víceméně

GM 06 10 — 29 10 2009 ,

Víceméně musí… dostát plánu a pustit se do společné hry v jednom prostoru. Tomáš Bárta a Martin Kohout na první pohled doplňují celou řadu autorů, kteří se v Galerii mladých rozhodli prezentovat svou tvorbu ve dvojici (případně i větším počtu), aby ve spolupráci sledovali společnou intenci nebo představili výstupy práce, která se dlouhodoběji odvíjela v podobném duchu. Situace ale v tomto případě není tak jasná a přehledná. Zatímco Tomáš Bárta se dlouhodobě pohybuje v poměrně jasně daných mantinelech klasických technik malby a kresby, Martin Kohout se o od práce s filmovým obrazem a fotografií, od které příležitostně odbočoval ke streetartovým intervencím, postupně dostává k širšímu spektru výrazových forem a strategií.
V Galerii mladých představí Martin Kohout výstupy zamýšleného dlouhodobějšího cyklu, vycházejícího z výtvarných motivů na titulních stranách skicáků. Tyto kresby mu slouží jako „návod k použití“, jsou záminkou k řemeslné práci spojené s klasickou představou umělce jako toho, kdo mistrně ovládá nějakou výtvarnou techniku. Kresebná cvičení zde ovšem nesměřují k doložení (a rozvinutí) výtvarného talentu, spíše jsou příležitostí poukázat na svébytnou kategorii obrazových motivů, které tvoří nenápadnou předehru kreslení a skicování v podání kohokoliv, komu se skicák dostane do ruky, a poodkrýt vztahy, které tyto motivy mají k uměleckému kánonu a jiným normativním konstruktům.
Tomáš Bárta se rozhodl přidržet se tématu městské krajiny (s poetikou ne-míst, pozůstatků původnÍch staveb a zákoutí ponechaných pozvolnému rozpadu), ke kterému se ve své práci opakovaně vrací. Stejně jako se M.K. soustředí na „svrchní vrstvu“ skicáku, zajímá se Bárta – především ve svých kresbách – na postižení charakteristického vizuálního jazyka, jímž na nás městská krajina promlouvá. Základní morfologie tohoto jazyka pak bude v Galerii mladých uvolněna k otevřenému použití s přesahem k objektu a materiálovým intervencím, které se dotknou samotného prostoru galerie.

Jan Zálešák

Ribba (30×40 cm)

GK 23 09 — 28 10 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava Ribba (30 x 40 cm) se v Galerii Kabinet ocitla poněkud nečekaně. Její rychlá příprava byla dána nutností poradit si s náhle uvolněným prostorem ve výstavním plánu. Základní jednotící prvek výstavy – dýhový rám o rozměru 30 x 40 cm – na první pohled nepůsobí jako dostatečně nosný koncept ani jako příliš velké lákadlo, z něhož by se dalo vycházet při oslovování autorů. Při vědomí genealogie vzniku této výstavy má ovšem volba rámu prodávaného v obchodním domě Ikea poměrně zjevné konotace.

Jmenovaný obchodní dům zakládá svou úspěšnou strategii na tom, že nabízí zboží dobře odpovídající rychlé době, v níž už nábytek tolik neslouží jako předmět trvalého soužití, ale spíše jako sezónní zboží, které rychle a elegantně vyplní potřebný prostoru a po obnošení může být bez velkého sentimentu vyměněno.

Nábytek Ikea stále více představuje jakýsi neutrální kód, který prostupuje byty napříč celou Evropou. Stejně tak rámy Ribba nepřitahují pozornost k tomu, co v galerii není (a mohlo být), ale vytvářejí neutrální pozadí pro jednotlivé umělce, kteří do nich prostřednictvím své práce vstupují. Výběr autorů pro výstavu byl vědomě spíše volný a pocitový. V pozadí konkrétních oslovení ovšem stálo vědomí, že se v  práci dané umělkyně nebo umělce projevuje zaujetí drobnějším formátem, na kterém se často odehrávají podstatné kroky individuálního směřování a tvůrčího vývoje.

Jediným skutečně limitujícím prvkem byl formát, proto se na této výstavě setkáváme s celou škálou formálních přístupů a řešení. Zatímco některým autorům nabídla tato výstava příležitost představit starší, dosud nevystavené práce, jiní pracovali přímo pro dané zadání a vědomě se vyrovnávali jak s těsným kontextem konkrétního rámu, tak s celkovým, trochu bazarovým charakterem výstavy. Věříme, že tento ne zcela obvyklý přístup ke koncipování skupinové přehlídky otevřel prostor pro srovnání a nové pohledy na práce autorů, z nichž někteří jsou již včleněni do těsných interpretačních schémat.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz