Struska

GM 01 09 — 30 09 2010 ,

Výstava s názvem Struska nabízela téměř samozřejmou možnost vydat se cestou materiálové hry. Každý si jistě vybaví zvláštní pocit škváry uvízlé v rozbitém koleni a stačí si jen představit pestrý vějíř možností, který by se otevřel, když byste strusky měli plný náklaďák… Zaplnit galerii po pás struskou ve stylu Waltera de Marii je lákavé, ale proč se vydávat prošlapanou cestou? Alena Kazatelová s Tomášem Javůrkem už v popisu projektu, s nímž se do Galerie mladých hlásili, naznačili, že je zajímají spíše abstraktnější kvality strusky: ta je rozhraním, pluje po povrchu, je sice odpadem, dlouho je ale nezbytná jako ochranný filtr.

Alena K. a Tomáš J. v některých fázích své dosavadní tvorby pracovali obdobným způsobem. Zajímaly je objekty, které mají jednak svébytné materiálové a tvarové kvality, přitom jsou však do jisté míry pouze východiskem – čekají na interakci s divákem, nebo po svém reagují na okolí v němž se nacházejí. V Galerii mladých vidíme, že práce každého z nich má v současnosti odlišné ladění a v tomto ohledu patří jejich společná výstava k řadě těch, které sice vyšly ze zjevné blízkosti, v procesu svého vzniku ale byly do velké míry o nastavování vztahů uvnitř galerijního prostoru (za poslední rok sem jistě patří společná výstava Tomáše Bárty a Martina Kohouta nebo Michala Kindernaye a Iva Hose).

Těžiště práce Aleny Kazatelové spočívá v práci s materiálem. Přesto má trojice jejích objektů daleko k nějakému formálnímu cvičení. Jejich lehce těžkopádná předmětnost prozrazuje, že spíše než estetika Alenu zajímal způsob, jak zachytit skryté síly a procesy, které nejsou vidět přímo. Podobně jako ve předchozích pracích, i v těchto objektech Alena K. konstruuje systémy, pro které je podstatná energetická výměna s okolím, aniž by však k němu měly nějaký místně-specifický vztah (stejně jako v „bílé kostce“ galerie by mohly fungovat i v industriálním prostoru nebo temné kůlně).

Projekce, s nimiž do celku výstavy přispívá Tomáš Javůrek, se k prostoru galerie váží daleko těsněji. Přesně řečeno, jsou tímto prostorem determinovány ve svém základním tvaru a v úhlu promítání. Kladou se na existující povrchy jako další vrstva a dočasně do nich vnášejí pohyb, světlo a barvu a v neposlední řadě i „nalezený“ zvuk. Na první pohled vypadají projekce jako simulace světla dopadajícího na podlahy a stěny galerie, nyní zatemněné. Protože v nich ale „obyčejné“ světlo nahrazují rozostřené pohyblivé obrazy, projekce víc než co jiného tematizují samotný rámec galerie – její okna a vstupní oblouk. Vedle Aleniných objektů působí Tomášovy projekce téměř nehmotně, zároveň jsou pro ně důležité tím, že posilují jejich vazbu na konkrétní prostor.

Galerie je nakonec strusky přece jen plná. Není to ale ztuhlá, šedá až černá hmota. Je to právě ono plovoucí rozhraní – konkrétní výstupy tvůrčího myšlení, zchladlé v procesu zhmotňování.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz