Ohrožený duch

Aktuality 26 01 — 30 04 2011 , , , , , , , , , , , , , , ,

Výstava Ohrožený duch je rovnocenně adresována dětskému i dospělému publiku. Její koncepce nezapadá do obvyklé typologie výstavních projektů pro děti, není totiž didaktická, ani vědecky popularizační, ani výrazně spektakulární, není ani výhradně hracím koutkem. Jedná se o klasickou výstavní instalaci, která byla ovšem sestavena v poetickém konceptu pohádky. Přestavuje totiž cestu za záchranou osamělého ducha. A právě princip ohrožení a záchrany patří ke klasickým motivům pohádek a legend. Stejně jako u pohádkových příběhů zde vystupují postavy protivníků a pomocníků, účinkují hádanky a nápovědy.

Příběh ohroženého ducha adresovaný dětem je tedy určujícím konceptem výstavy. V tomto ohledu se jedná o opak obvyklých dramaturgických schémat prezentace současného umění, kdy jsou animační programy pro děti stavěny „pouze“ jako doprovodný program.

Soubor prací současných umělců spojuje téma dětství, současně zde může dětský návštěvník vytvořit vlastní řešení záchrany ducha. Cesta k cíli vede krajinou interaktivních instalací, objektů, obrazů a filmů od šestnácti umělců, kdy každý z autorů představuje jedno zastavení. Přičiněním návštěvníků vzniknou v průběhu tohoto putování mapy určené k záchraně onoho ohroženého ducha, které jsou sbírány v závěrečné části expozice. Poslouží jako zpětná vazba pro vystavené umělce, ale především budou spolu s instalovanými exponáty rovnocennou součástí výstavy.

Vystavujícími umělci jsou Anna Balážová, Magdalena Bažantová, Tereza Damcová, Ondřej Homola, Bořivoj Hořínek, Barbora Motlová, Alžběta Skálová, Matěj Smetana, Adéla Sobotková, Jan Šrámek, Veronika Švandová, Benedikt Tolar, Vojtěch Vaněk, Tereza Vlčková, Veronika Vlková a Jan Žalio. U některých jsou dětství a vzpomínky tématem jejich prací, jiní přistupují ke své práci s hravostí a humorem připomínající perspektivu dětského vnímání světa nebo se adresně obracejí k dětskému publiku.

Galerijní prostor se změnil na pohádku a dobrodružnou bojovku. Dítě i dospělý divák bude mít možnost spojit jednotlivé práce autorů ve svůj vlastní „duchařský” příběh, pohádku o překonání nástrah a osvobození.

Autorkou koncepce výstavy jsou výtvarné umělkyně Veronika Vlková a Magdalena Bažantová, které se věnují kurátorství současného umění pro děti (workshopy, výtvarné a filmové dílny).

Marika Kupková

Foto: misad@volny.cz

The Volcano Show

GM 04 06 — 01 07 2010

Již několik let patří Island a Akademie výtvarných umění v Reykjavíku k oblíbeným destinacím zahraničních stáží studentů brněnské Fakulty výtvarných umění. Veronika Vlková se tam vypravila na jaře 2009, kdy ještě nikdo neměl tušení, že o rok později bude vulkán Eyjafjallajökull plnit nebe nad Evropou oblaky sopečného prachu, a začala pracovat na sérii narativních maleb, jejichž příběh se odvíjí v kulisách islandských hor, procházejí jím lišky a medvědi a často se vše ztrácí za gejzíry vody, duhovými oblaky a houštinami větví.
Narace hraje v tvorbě Veroniky Vlkové klíčovou roli. Její malby, kresby a videa mají vytříbenou formu, rozhodně však nejsou formalistické – podřizují se struktuře vyprávění a stejně jako například ve středověkých iluminacích nacházíme v jejich jemných detailech řadu odkazů k příběhům, které přechází z obrazu do obrazu, z obrazů k instalacím a videím. Na rozdíl od zmíněných iluminací to ovšem nejsou příběhy z oblasti sdílené kulturní zkušenosti, spojují se v nich osobní prožitky, sny, s fragmenty mýtů a pohádek.
The Volcano Show přivádí diváka do prostoru, jehož jednotlivé komponenty – malby, kulisy nebo zelená plocha pro klíčování videa – fungují jako indicie k rozplétání zápletky detektivního příběhu o lovci a lišce. Objekty, které se v instalaci nacházejí, jsou jednak „funkční předměty“ sloužící k natočení filmu, vyprávějí ale také svůj vlastní příběh jako esteticky autonomní díla, která strhávají pozornost sama k sobě. Divák tak stojí před různými možnostmi, jak výstavu číst, jak si ji prohlížet a jak jí procházet – sám se stává součástí příběhu a pomáhá dotvářet jeho pointu.
V krátkém filmu, který je součástí instalace The Volcano Show sledujeme scény natáčení filmu z pozice skrytého pozorovatele. Veronika Vlková mluví o lovci. Toto spojení má své logické konotace v anglickém jazyce, který má shodné označení pro natáčení a střílení – shooting. Lovec je ten, kdo míří, určuje úhel pohledu, detail záběru. V instalaci výstavy a jednotlivých malbách si může pozorný divák všimnout řady detailů, které je propojují s filmem do komplexního celku. Stejně jako lovec, který chce dostihnout kořist, musí divák zklidnit dech a zbystřit zrak. Jen tak je možné se vydat po stopě. A pokud to nebude lovec příliš dychtivý, jistě mu zbude dost času, aby se kochal krajinou, jíž prochází. Možná mu nakonec nebude ani vadit, když si namísto liščího kožichu z lesa odnese vzpomínku na pohyb v prostoru, jehož pravidla jsou určována fantazií a ztratit se v něm nebolí o nic víc, než být přepaden denním sněním.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák

Bodejť

GM 04 02 — 26 02 2009 , , , ,

Využívání nejrůznějších forem spolupráce se zdá být jedním z nejvýraznějších rysů současného (nejen) českého umění. Nemám zde přitom na mysli kooperaci v rámci více či méně pevné formace určité skupiny. Heslem dne jsou dočasné aliance, kolaborace šité na míru konkrétnímu výstavnímu prostoru, tématu, vycházející z aktuálního protnutí zájmů a směřování. Do jisté míry je to jistě důsledek stále rostoucí mobility umělců, kteří v rámci stáží, stipendijních pobytů a rezidencí putují z ateliéru do ateliéru, z města do města, ze státu do státu. Důvodů ale bude samozřejmě víc…
Lukáš Hájek do naznačeného trendu dobře zapadá – pravidelně se zapojuje do kolektivních projektů (opakovaná těsnější spolupráce se Zdeňkem Porcalem, příprava skupinové výstavy Vrabci byli odvezeni na záchrannou planetu v Galerii AVU), nejednou jeho práce přímo stojí na participaci dalších partnerů, bez níž by nebylo možné ji realizovat (např. rozsáhlý projekt Starý papír, na němž pracoval v průběhu loňského roku). V Galerii mladých se s ohledem na naznačený kontext neděje na první pohled nic neobvyklého. Kromě dvou Hájkových instalací, v nichž se uplatňují prvky rukodělného („lo-fi“ i „hi-fi“) kutilství i readymade, se v prostoru galerie setkáme s dvojicí artefaktů Viléma Nováka a Filipa Smetany – z hlediska své estetiky tak radikálně odlišných, jak je to jen možné – a videem vzniklým ze spolupráce Veroniky Vlkové a Madly Bažantové.
Neobvyklost Hájkova přístupu nespočívá v tom, že subjektivní volbou několika prací spřízněných autorů de facto vstupuje na kurátorské pole. To se již před nějakým časem stalo ne-li něčím běžným, tak alespoň standardně užívanou strategií. Zvláštní je, že takto postupuje v případě výstavy, kterou avizoval jako jistou sebereflektující sondu. Bodejť je oblíbené slovo Hájkova dědečka, kuřáka, který si zapaloval sirkami, jejichž obrázek autorovi utkvěl. Slovo nebo obraz se stávají východiskem dalšího obrazu, jsou začátkem dialogu, nalézaného vyprávění, které se rozvíjí uvnitř galerijního prostoru. Každé „slovo“ v tomto vyprávění nese svůj vlastní význam. Přesto může pro někoho Hájkova výstava zůstat bábelštinou. Bodejť.
Jan Mukařovský na konci 30. let provedl malý koperníkovský obrat, když napsal, že záměrnost (směřování k významu, které je klíčové pro interpretaci významu díla) by se neměla hledat na straně autora, ale na straně čtenáře/diváka. Nezáměrnost pak není absencí smyslu vloženého do díla, ale pouze neschopností diváka identifikovat v tomto díle koherentní významovou strukturu. Lukáš Hájek v Galerii mladých vytvořil s využitím několika děl svých přátel komplexní celek, který se zavíjí do sebe, stáčí se k jeho paměti, několika vzpomínkám. Není zřejmě možné (a ani správné) vydat se po této spirále až na její konec. Můžeme si ale její závity představit jako galerii, kde visí na zdech obrazy…

Jan Zálešák