Oni

GM 31 10 — 20 12 2012

Výstava uzavírající celoroční program nazvaný Křehké kino je projektem Viléma Nováka, který má jednoslovný název Oni. Novák ve vlastním naprogramovaném prostředí nechal během umělé evoluce vyvinout řadu bytosti, čímž záměrně odkazuje na pokusy grafického designéra a vývojáře Karla Simse, který se na rozdíl od Nováka nepokoušel podobné bytosti pozorovat v jejich vzájemných interakcích. Chování těchto bytostí je nepředvídatelné, protože se odvíjí od jedinečných dispozic jejich genetického kódu. Vyvinuté hranaté postavy v neutrálním prostředí šedé barvy jsou Novákem uvedeny do vzájemného kontaktu a na pozadí abstrakce lze individuálně odvozovat emocionální proměny. Nejedná se o obdobu hereckého vedení či režijní manipulace ze strany autora, ale ryze o motiv sledování reakcí mezi vybranými bytostmi – jejich chování není postupně animováno, ale je vlastním životem bytostí, živou animací, která je pro výsledné videa zaznamenává podobně jako fotorealistický obraz.

Martin Mazanec

Foto: www.fotomisad.cz

Křehké kino

GM 25 01 — 14 03 2012 , , , ,

Celoroční kurátorský projekt Martina Mazance Křehké kino spočívá v posunutí významu a fungování galerijního prostředí, které je jednou ze složek interpretace vizuálního umění. Pojetí galerie a kina jako architektonického i sociálního objektu je předmětem úvodní skupinové výstavy, kde jsou zastoupeni umělci a umělkyně (Vojtěch Fröhlich, Lucia Sceranková, Jiří Kotrla, Dominik Gajarský, Vilém Novák), kteří budou mít v Galerii mladých během roku samostatné výstavy. Ty se odehrají v nově nastaveném programovém rámci, který  odkazuje nejen k proměně prostoru, ale i k formám sdělení a vyprávění během samotné tvorby výstav. Architektonické řešení Matěj Al Ali a Tomáš Moravec, grafika projektu Anymade Std. Součástí první výstavy je i program projekcí v Café Tungsram (Kapucínské nám. 7/351 Brno).

Martin Mazanec

Foto: www.fotomisad.cz

Bodejť

GM 04 02 — 26 02 2009 , , , ,

Využívání nejrůznějších forem spolupráce se zdá být jedním z nejvýraznějších rysů současného (nejen) českého umění. Nemám zde přitom na mysli kooperaci v rámci více či méně pevné formace určité skupiny. Heslem dne jsou dočasné aliance, kolaborace šité na míru konkrétnímu výstavnímu prostoru, tématu, vycházející z aktuálního protnutí zájmů a směřování. Do jisté míry je to jistě důsledek stále rostoucí mobility umělců, kteří v rámci stáží, stipendijních pobytů a rezidencí putují z ateliéru do ateliéru, z města do města, ze státu do státu. Důvodů ale bude samozřejmě víc…
Lukáš Hájek do naznačeného trendu dobře zapadá – pravidelně se zapojuje do kolektivních projektů (opakovaná těsnější spolupráce se Zdeňkem Porcalem, příprava skupinové výstavy Vrabci byli odvezeni na záchrannou planetu v Galerii AVU), nejednou jeho práce přímo stojí na participaci dalších partnerů, bez níž by nebylo možné ji realizovat (např. rozsáhlý projekt Starý papír, na němž pracoval v průběhu loňského roku). V Galerii mladých se s ohledem na naznačený kontext neděje na první pohled nic neobvyklého. Kromě dvou Hájkových instalací, v nichž se uplatňují prvky rukodělného („lo-fi“ i „hi-fi“) kutilství i readymade, se v prostoru galerie setkáme s dvojicí artefaktů Viléma Nováka a Filipa Smetany – z hlediska své estetiky tak radikálně odlišných, jak je to jen možné – a videem vzniklým ze spolupráce Veroniky Vlkové a Madly Bažantové.
Neobvyklost Hájkova přístupu nespočívá v tom, že subjektivní volbou několika prací spřízněných autorů de facto vstupuje na kurátorské pole. To se již před nějakým časem stalo ne-li něčím běžným, tak alespoň standardně užívanou strategií. Zvláštní je, že takto postupuje v případě výstavy, kterou avizoval jako jistou sebereflektující sondu. Bodejť je oblíbené slovo Hájkova dědečka, kuřáka, který si zapaloval sirkami, jejichž obrázek autorovi utkvěl. Slovo nebo obraz se stávají východiskem dalšího obrazu, jsou začátkem dialogu, nalézaného vyprávění, které se rozvíjí uvnitř galerijního prostoru. Každé „slovo“ v tomto vyprávění nese svůj vlastní význam. Přesto může pro někoho Hájkova výstava zůstat bábelštinou. Bodejť.
Jan Mukařovský na konci 30. let provedl malý koperníkovský obrat, když napsal, že záměrnost (směřování k významu, které je klíčové pro interpretaci významu díla) by se neměla hledat na straně autora, ale na straně čtenáře/diváka. Nezáměrnost pak není absencí smyslu vloženého do díla, ale pouze neschopností diváka identifikovat v tomto díle koherentní významovou strukturu. Lukáš Hájek v Galerii mladých vytvořil s využitím několika děl svých přátel komplexní celek, který se zavíjí do sebe, stáčí se k jeho paměti, několika vzpomínkám. Není zřejmě možné (a ani správné) vydat se po této spirále až na její konec. Můžeme si ale její závity představit jako galerii, kde visí na zdech obrazy…

Jan Zálešák