Růže je

konText 13 12 — 13 01 2018

Host: Jan Krtička

 

Jednou jsem během semináře performance pod vedením Vladimíra Havlíka strávila tak dlouhou dobu zakreslováním drah padajících listů, až se moje ruka stala listem, který se stále znovu vracel na větev.

„Když se Gertruda Steinová později snažila vylíčit principy své tvorby, mluvila o souvislé přítomnosti obsahující více a více čehokoli a více a více začínání a začínání a začínání.“*

Vladimír Havlík se stále často vrací ke svým raným dílům z osmdesátých let. Pokud se nevrací, ukazuje se, jak důležitým tématem je pro něj čas a reflexe jeho ubíhání projevující se mimo jiné i zráním, šednutím a vadnutím. Zároveň je jím ale také oslava, romantické gesto darované přítomné chvíli. Růže jsou k tomu ideálním partnerem. V osmdesátých letech dělal z růží objekty, jednu pokusně zasadil do olomoucké dlažby. Spolupracuje i s dalšími rostlinami, případně se sám sází jako strom nebo pracuje se sobě vlastním porostem. Zasáhla mě jeho performance během uničovského fotofestivalu, při níž si nechal nabarvit šedé vlasy na hnědo a stal se tak téměř identickou kopií sebe samého o tři desetiletí mladšího. Na narozeninových fotografiích s darovaným pugétem se dokáže tvářit jako řezaná květina, která zodpovědně přidává slavnostnost slavnostním okamžikům vlastního životního jubilea.

Jan Krtička vytváří hlasové architektury napnuté mezi repráky. Jeho multikanálová zvuková instalace je tentokrát spouštěna pohybem návštěvníků, kteří mohou svými těly rozprostřít větu z Gertrudiny básně Sacred Emily do efemérního chrámu přítomnosti, v jehož nikách tiše voní Vladimírovy růže.

„Je to trochu rekonstrukce hipísácké utopie a trochu dekonstrukce skalní moderny.“** Opakující se slova znějí Brně jinak než opakující se slova kdekoli jinde. Zvláště pokud označují přírodniny.

*Jindřich Chlupecký, „O Gertrudě Steinové“, in: Gertruda Steinová, Vlastní životopis Alice B. Toklasové, Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968, s. 216.

** Vladimír Havlík na fb chatu.

 

Kurátorka: Lenka Vítková

Foto: www.fotomisad.cz

 

 

Jak to vlastně bylo. Devadesátky u Dobrého pastýře

GDPGMkonText 08 12 — 09 02 2017 , , , , , , , ,

Devadesátá léta jsou – možná už zbytečně – chápana jako „bílé místo na mapě“, jemuž nebyla věnována dostatečná odborná pozornost a které ještě nebylo adekvátně zhodnoceno. Pocit této nedostatečnosti podporuje fakt, že devadesátky představují zlomové období, které zásadně zformovalo současný výtvarný provoz; že se jedná o období radikální a „nenávratné“ proměny kulturní produkce a distribuce. Tehdejší dění se stalo argumentačním klíčem dneška, stejně jako objektem retro nostalgie i mnohokrát převyprávěných legend.

 

Výstava se zaměřuje na současné povědomí o devadesátých letech v lokálních souvislostech. Referují o něm relativní „nepamětníci“ nebo spíš nezainteresovaní – kurátoři Katarína Hládeková, Marika Kupková a Jiří Ptáček, kteří v Galerii U Dobrého pastýře působí až později. Zastoupení umělci naopak pocházejí převážně z okruhu někdejších vystavujících z devadesátých let. Jejich výběr je veden snahou o zachycení témat, uměleckých přístupů a společensko kulturních fenoménů, které kurátoři chápou jako místně a dobově typické, ale i jako aktuální pro dnešní kontext. Patří mezi ně institucionální kritika, archivní obrat (konkrétně využívání osobního archivu), témata identity a tělesnosti, site specific koncept nebo prostupnost rolí kurátora a umělce. Volnou součástí výstavy je kurátorský projekt Jiřího Ptáčka Kapitola z dějin obscenity. Oproti individuálním přístupům uplatňovaným ve výstavě Jak to vlastně bylo, kde každý z vybraných autorů zastupuje něco jako „precedens přesahující období devadesátých let“, usiluje tato „kapitola“ o volnou rekonstrukci konkrétní události s kontroverzním ohlasem.

 

Výstava představuje devadesátá léta prostřednictvím jakýchsi volných epizod vztahujících se k tehdejšímu, poměrně turbulentnímu provozu Galerie mladých a Galerie U Dobrého pastýře, který se v druhé polovině této dekády nesl jednak ve znamení názorových kolizí ohledně výstavní dramaturgie a institucionálního statutu, jednak potřeby vymezení se vůči estetickým a prezentačním příznakům minulosti. Mírně ironický titul Jak to vlastně bylo upozorňuje na svobodu itineráře volitelného pro podání této (ale i jakékoli jiné) minulosti a současně na přitažlivost i fiktivnost „velkých událostí“.

Kurátoři: Marika Kupková, Katarína Hládeková, Jiří Ptáček

Architektonické řešení výstavy: Šárka Svobodová a Jaroslav Sedlák

Foto: www.fotomisad.cz

Alotrium (Expanded Performance)

GDP 22 01 — 05 03 2014 , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Výchozím záměrem výstavy Alotrium není dokumentace, ale rozšíření performance art: osvětlení jejích východisek, manifestů a motivací. Cílem kurátorů bylo prostřednictvím výstavy zpřístupnit to, co bychom mohli nazvat teorií praxe. Existují festivaly, performance art se vyučuje na vysokých uměleckých školách, v posledních letech se rozmáhá zvýšený zájem o reflexi její historické dokumentace. Co ovšem chybí, je objasnění kontextu, pohyb v rozšířeném poli významů, hledání souvislostí směrem k antropologii, etnografii, performance studies. Výstavu lze dělit do dvou významových okruhů. První glosuje osobní přístupy vystavujících umělců. Reflektuje důvody a manifesty, ve kterých osvětlují svou práci a poodhaluje tak svět za závěsy, utajené a jinak nečitelné motivace. Druhý okruh se zabývá performance ve vztahu k uměleckému vzdělávání a jako základní charakteristikou komunikace. Výstava je již třetí prezentací dlouhodobého projektu Expanded Performance, který se zabývá performance art v rozšířeném kontextu uměleckých a mimo uměleckých významů.

Jana Písaříková

kurátoři: Jana Písaříková a Tomáš Hodboď
Černý Hlásič_Black Voice, 2014

Expanzí projektu mimo výstavní prostor je virtuální instalace Tomáše Javůrka a Barbory Trnkové. Jedná se o webovou stránku, která se zobrazí jen v konkrétní dobu závislou na postavení uživatele této stránky vůči Slunci, respektvě vůči absenci jeho záření.
Instruktáž:
Klikni na odkaz.

http://black.metazoa.org/voice/

Foto: info@fotomisad.cz