Abraham Bosse: Pozorovatelé perspektivy

GK 31 10 — 20 12 2012 ,

Instalace Lukáše Hájka a Vojtěcha Vaňka v prostorách Galerie Kabinet má
východisko v kresbě Pozorovatelé perspektivy Abrahama Bosse, která ilustruje
koncepci vizuálního pole z druhé poloviny 17. století. Toto pole vzniká
konstrukcí jehlanu podle pravidel lineární perspektivy. Podstatné je, že
iluze funguje pouze z jediného, privilegovaného bodu pohledu, přičemž z
ostatních úhlů je porušena účinnost zamýšleného zobrazení. Právě tento fixní
bod je jedinou možnou pozicí, z níž je možné obraz “správně vidět”. Hájka s
Vaňkem zajímají úkroky z tohoto bodu “správného vidění”. Instalace staví na
transformaci dvojdimenzionální a trojdimenzionální prostorovosti, posunech
velikostních měřítek a změně materiálního charakteru. Převádí exaktní pojetí
vizuálních procesů do hmotného objektu. Interpretace kresby tak zdůrazňuje
strukturní rysy obrazové iluze a proměnlivý, nejistý obsahu zobrazení
závisející na diváckém vjemu.

Marika Kupkova

Foto: www.fotomisad.cz

Ohrožený duch

Aktuality 26 01 — 30 04 2011 , , , , , , , , , , , , , , ,

Výstava Ohrožený duch je rovnocenně adresována dětskému i dospělému publiku. Její koncepce nezapadá do obvyklé typologie výstavních projektů pro děti, není totiž didaktická, ani vědecky popularizační, ani výrazně spektakulární, není ani výhradně hracím koutkem. Jedná se o klasickou výstavní instalaci, která byla ovšem sestavena v poetickém konceptu pohádky. Přestavuje totiž cestu za záchranou osamělého ducha. A právě princip ohrožení a záchrany patří ke klasickým motivům pohádek a legend. Stejně jako u pohádkových příběhů zde vystupují postavy protivníků a pomocníků, účinkují hádanky a nápovědy.

Příběh ohroženého ducha adresovaný dětem je tedy určujícím konceptem výstavy. V tomto ohledu se jedná o opak obvyklých dramaturgických schémat prezentace současného umění, kdy jsou animační programy pro děti stavěny „pouze“ jako doprovodný program.

Soubor prací současných umělců spojuje téma dětství, současně zde může dětský návštěvník vytvořit vlastní řešení záchrany ducha. Cesta k cíli vede krajinou interaktivních instalací, objektů, obrazů a filmů od šestnácti umělců, kdy každý z autorů představuje jedno zastavení. Přičiněním návštěvníků vzniknou v průběhu tohoto putování mapy určené k záchraně onoho ohroženého ducha, které jsou sbírány v závěrečné části expozice. Poslouží jako zpětná vazba pro vystavené umělce, ale především budou spolu s instalovanými exponáty rovnocennou součástí výstavy.

Vystavujícími umělci jsou Anna Balážová, Magdalena Bažantová, Tereza Damcová, Ondřej Homola, Bořivoj Hořínek, Barbora Motlová, Alžběta Skálová, Matěj Smetana, Adéla Sobotková, Jan Šrámek, Veronika Švandová, Benedikt Tolar, Vojtěch Vaněk, Tereza Vlčková, Veronika Vlková a Jan Žalio. U některých jsou dětství a vzpomínky tématem jejich prací, jiní přistupují ke své práci s hravostí a humorem připomínající perspektivu dětského vnímání světa nebo se adresně obracejí k dětskému publiku.

Galerijní prostor se změnil na pohádku a dobrodružnou bojovku. Dítě i dospělý divák bude mít možnost spojit jednotlivé práce autorů ve svůj vlastní „duchařský” příběh, pohádku o překonání nástrah a osvobození.

Autorkou koncepce výstavy jsou výtvarné umělkyně Veronika Vlková a Magdalena Bažantová, které se věnují kurátorství současného umění pro děti (workshopy, výtvarné a filmové dílny).

Marika Kupková

Foto: misad@volny.cz

Bez názvu

GM 03 06 — 25 06 2009 , ,

Práce Jana Šrámka a Jana Vytisky mají na první pohled hodně společného. Oba se ve své práci věnují obraznosti populární kultury (komiksů, animovaných filmů, reklamy…), kterou chápou jako inspirační zdroj i surový materiál k postprodukčním zásahům. Při bližším pohledu však najdeme celou řadu rozdílů. Pro Jana Šrámka je východiskem dynamický obraz, podřízený strojovému kódu grafického programu. Zkušenost s VJingem (zde se Jan Šrámek mění ve VJ Koloucha), kde je důležitý pohyb obrazu v čase, se promítá i do jeho statických tisků. Zatímco u animací je klíčový pohyb uvnitř obrazového rámu, rozvíjení struktur, přibývání a ubývání barev a tvarů, ve statických obrazech jsme častěji svědky detailnějšího zaměření na kompozici, „hlubšího“ rozpracovávání textur.
Šrámkově práci dominují dvě základní prostředí: jednak městská krajina, unifikovaná šeď krabic paneláků, které určují rytmus obrazů. Mezi nimi se zpočátku proháněly očekávatelné autobusy MHD nebo policejní auta. Později je tato krajina zabydlována netopýry nebo obřím hmyzem. Tady už se projevuje novější autorův zájem – tím je příroda, respektive její fragmenty, živočichové a rostliny, které jej uhranuly svými estetickými kvalitami.
Vytiskův obrazový svět je o poznání divočejší. Také na něj lépe sedí v úvodu zmíněné zaujetí populární kulturou. Ikony konzumu (McDonald’s), soudobé lidové kultury (mexičtí zápasníci Lucha Libre), trocha lokálního kýče (myslivecké výjevy) nebo masopustní obraznosti (smrtky v různých provedeních) a mnohé další – to vše vypovídá o fascinaci „dionýskou“ stránkou soudobé kultury. Konzum, sexualita nebo smrt, nejsou-li zabaleny do vznešenější symboliky, jsou tradičně vylučovány za hranice vysoké kultury. Zde jsou spojeny do jednoho celku, předtím ale často rozloženy na fragmenty, výsledkem je tedy malba zároveň fascinující i odpuzující explicitností zobrazeného.
Obrazy Šrámka a Vytisky se vyznačují přímočarostí, někdy až dětsky upřímnou, jindy téměř brutální. Přístup Vojtěcha Vaňka je o poznání jemnější, nebo snad zastřenější. Jeho práce – ve smyslu záměrného budování obrazového prostoru – se často pohybuje na hranici viditelnosti. To platí alespoň pro jeho videa a animace. Rozhodně už to nejde říct o Vaňkových instalacích (např. Echo, které prezentoval v ústecké Galerii E. Filly). Tvary, které se na monitoru jen tak nesměle chvějí, najednou expandují do prostoru, kde na sebe právem strhávají pozornost.
Původně na této výstavě měli své síly spojit pouze Janové Šrámek s Vytiskou. Přizvání Vojtěcha Vaňka slibovalo posílení důrazu na celkové vyznění instalace. Nakonec se zde jeho vstup omezil jen na tvůrčí dialog s Šrámkovou prací. 3D varianta berušky vzešla právě ze spolupráce obou autorů a animace, která tento objekt doplňuje, je výsledkem propojení bitmapové (Vaněk) a vektorové (Šrámek) grafiky. Přechod ze stěn na podlahu vytváří viditelnou vazbu mezi dvěma „póly“ výstavy, která funguje o to lépe, že i Jan Vytiska vedle klasických maleb představuje i několik menších prací blížích se svou povahou objektu.

Jan Zálešák

Ze rtů cizí ženy

GM 05 06 — 31 07 2008 , ,

Svět maleb Markéty Mandelíkové obydlují zvláštní postavy, trochu povědomé, snad připomínající ilustrace z dětských knížek, které jsme kdysi četli. Jsou to ale zároveň bytosti trochu zlověstné, napadené melancholií rozpadajícího se světa (nebo světa v přerodu, strženého vírem, který je zároveň vznikáním a zanikáním). Obrazy kolem těchto postav rostou, ale jakoby si jich nevšímaly. I my se přistihneme, že setrváváme u pohybu, u plynutí barev a tvarů.

Stejně tak ve filmech a animacích autorky je přítomen tento pocit plynutí, stále ohroženého zadrhnutím, propadnutím do jiné roviny, do jiného podlaží, na jinou scénu, kde jsou rozestavěny kulisy povědomého filmu.

Nevidím žádný jednoduchý způsob, jak se vztahovat k tomu, co se děje v obrazech Markéty Mandelíkové. Snad nejlépe je rozumět jim jako samomluvě – uvědomované, stále se snažící dospět k dialogu. V této samomluvě, točící se v kruhu, se postupně vynořují myšlenky a obrazy… a většina z nich odstředivou silou kroužící mysli zase zmizí za horizontem vědomí.

Ve své nejčerstvější práci se autorka pokusila vystoupit z kruhu, do nějž se někdy uzavírá práce s obrazem. Delegovala svůj jazyk na „cizí ženu“. Nechala mluvit ji. Tím, jak se Mandelíková dostává až na hranici dokumentu, mění svůj pohled z onoho cyklického, který je jí vlastní, na přímý, najednou velmi jasně definující, kdo kde stojí.
Toto „narovnání pohledu“ je na výstavě zproblematizováno postprodukčním vstupem Filipa Cenka a Vojtěcha Vaňka. To je druhý stupeň, v němž se autorka vzdává svého jazyka. Ovšem s nadějí na dialog – na uzavření kruhu, který předtím sama doplnila (nebo jen na jinou rovinu samomluvy, sdílené více aktéry).

Výstava v Galerii mladých je postavena na riziku, na nejisté vidině zisku plynoucího z dočasného odevzdání se. Takový přístup vyžaduje pokoru, ale také jistou dávku tvrdohlavosti. Markétě Mandelíkové se dostává obojího.

Jan Zálešák